Učitelka návrhářkou
Její odbarvené kadeře a rudá ústa vyzařují jakousi radostnou celistvost, která jakoby zrcadlila její minulost i její styl. Zatímco kolegové ze světa showbyznysu se vozí v luxusních limuzínách a létají vlastními tryskovými letadly, ona se celý život proháněla Londýnem na kole v botách na vysoké podrážce, kterým říká „houpací kůň“. Ve svém módním portfoliu má kolekci inspirovanou královninou pubertou a proslýchá se, že na čaj se k Její Výsosti jednou dostavila bez kalhotek. Je zkrátka nekonvenční a provokuje. Dělá to, čím svého času, coby spořádaná dcera obuvníka a tkadleny Vivienne Isabel Swireová, opovrhovala. V té době studovala na umělecké škole v Harrow domácí práce a umění a připravovala se na dráhu učitelky. Po studiích se provdala za Dereka Westwooda, porodila mu syna Bena a pak poznala zřejmě pro ni osudového Malcolma Laurena, který spořádanou Vivienne proměnil na rebelku, jejíž život se najednou začal točit okolo sexu a rock and rollu. Viviennina kariéra od toho momentu začala stoupat strmě vzhůru, až se v osmdesátých letech zařadila mezi šest nejlepších módních návrhářů světa.
Strmá kariéra
O módu se prý zajímala už dříve, ale potřebné obrátky se jí podařilo nabrat až s Malcolmem. „Se šitím a vyráběním věcí obecně jsem problémy nikdy neměla, ale s návrhy jsem začala až na jeho popud,“ nechala se slyšet Vivienne. Po nocích spolu obcházeli punkové kluby a bary, odkud čerpali inspiraci. Prvními „celebritami“, které si svérázné modely začaly pravidelně oblékat, byla v té době jedna z nejslavnějších britských skupin Sex Pistols. „Když se tato skupina rozpadla, chtěla jsem s módou praštit, ale viděla jsem, jaký vliv měly moje návrhy na pařížskou scénu, a tak jsem si řekla: Byla bys hloupá, kdyby ses na tom nepokusila něco vydělat. Tak se ze mě stala návrhářka. Před tím jsem se za ní nepovažovala.“ Svůj první obchod si dvojice, ze které se brzy stal pár, otevřela v čísle 430 na Kings Road a nazvala jej Let it Rock, pak Too Fast To Live, Too Young To Live. Návrhy Westwoodové tu najdete dodnes. Pověst rodiště světového punku a hodiny, které se otáčejí nazpátek, sem stále lákají davy turistů. Za čtyři roky se jméno butiku Westwoodové změnilo třikrát. Druhý Too Fast to Live, Too Young to Die vystřídal jednodušší a zřejmě i výstižnější SEX. Spousta nezasvěcených stejně modely Westvoodové zaměnili za originální sexuální pomůcky. V roce 1988 si Vivienne otevírá svůj druhý londýnský butik a po dalších jedenácti letech konečně proráží i za oceán do newyorského SOHO.
Zakladatelka punku
Svým stylem si Westwoodová brzy vydobyla pověst rebelky. Zatímco byly v kursu překrásné modely Yvese Saint Laurenta, Westwood a McLauren šokovali šaty vyrobenými z pytlů na odpadky ozdobenými řetězy. Brzy se tomuto páru dostalo uznání coby zakladatelům britského hnutí punk. Vivienne jako první zařadila do své kolekce tenisky, spodní prádlo, které se nosí navrch, i mikiny s kapucemi, na kterých jsou vidět švy. Jejím bezpochyby největším objevem je ale korset zvedající ňadra, který ukázal cestu, na kterou později nastoupila podprsenka Wonderbra. I přesto Vivienne Westwood patří k jedné z nejkontroverznějších a nejvíc šokujících postav současné světové módy. „Nemám v úmyslu někoho šokovat,“ říká jemným hlasem návrhářka s porcelánovou pletí.
„Něco mě napadne – a někdy tuším, že bych neměla, ale nakonec to musím uskutečnit.“ Jedním z takovýchto nápadů třeba byl fíkový list na nahých stehnech, který předvedla na několika tělnatých ženách včetně sebe. „Poprvé jsem to vyzkoušela v roce 1989 a pamatuji si, že jsem přitom celou dobu ječela. Bylo to něco neskutečného a šíleného. Brzy jsem si na to ale zvykla a teď mi to připadá velmi elegantní. V osmnáctém století muži také nosili vypasované kalhoty a kratičké kabáty a vypadali jako bez kalhot.“
Inspirace v historii
U punku ale Vivienne nezůstala dlouho a začala inklinovat k historii. Dodnes se ráda inspiruje historickými kostýmy, ať už je to krinolína, která ženy zbavila mnohovrstvených spodniček, nebo pirátské kalhoty s nízko posazeným rozkrokem. Za její večerní modely by se nemusela stydět ani Madame de Pompadour. Kabátové šaty s rozevlátými rukávy a hluboko spadajícími límci, připomínající anglickou a francouzskou dvorskou módu, rozevláté noční košile, župany, turbany, bílé ponožky, klasicistní boty, ale i ďábelsky rudé letecké bundy z umělé kožešiny a ladící rourové kalhoty, nebo vypasovaná bundička pleťové barvy s potiskem působící dojmem chlupaté mužské hrudi. „Westwoodizace“ se prý dočkaly i klasické britské školní uniformy: rudý kabátec, tmavě modré sako, skotská sukně a dokonce i žaket z devatenáctého století. Historické kostýmy navíc míchá s etnickými oděvy a několikrát poslala na molo modelky s vlasy pokrytými bahnem. Když všichni propagovali velká ramena, ona se jich zbavila. V roce 1987 znovu uvedla do módy tvíd a černý samet, stejně jako dvoudílné kostýmy pro muže a ženy. V roce 1994 pořádně zatřásla módním světem, když odhalila úplně novou siluetu – sukni s vycpávkami na spodním okraji.
Pověst rebelky
Má sice pověst rebelky, ale ve skutečnosti ji mnohem více zajímá střih, vypracování a kvalita materiálu. Její modely sice v někom vyvolávají úsměv, ona si však zachovává vážnou tvář. „Moje silná stránka je právě střih a jakým způsobem zacházím s materiálem,“ nechala se několikrát slyšet. Sama sebe se vidí jako následovnice dvou velikánek světové módy: Madeleine Vionetové a Gabrielle Coco Chanellové. „Myslím, že Chanell vycházela ze stejného principu jako já. Vadil ji ortodoxní způsob myšlení a v každém jejím modelu byla kapka jisté perverznosti,“ řekla Steeleové, autorce knihy Ženy v módě: Návrhářky dvacátého století. „Vycházím z toho, že každý kus látky má svou vlastní dynamiku. Na prvním místě je rozhodně technika, a nápady mi proto nikdy nedocházejí. Když máte v malíčku techniku, nápady přicházejí samy.“
Navzdory poměrně omezené výrobě se dnes firmě Westwood daří poměrně dobře. Má tři obchody v Londýně, jeden v Manchesteru a prodejní stánky v mnoha obchodních domech v Evropě, Japonsku a Spojených státech. To, čeho dosahuje dnes, se ale dá těžko srovnávat s tím, čeho dosáhla v počátcích své kariéry.
Vedle módy je její hlavní vášní kultura a umění. Najala si dokonce jakéhosi kulturního poradce, který pro ni sestavuje seznamy knih, které stojí za přečtení. Duchovní život je pro návrhářku, která často prokládá konverzaci citáty ze Sokrata, Huxleyho a André Gida, naprostou nezbytností. A čeho by v životě ještě chtěla dosáhnout? Centrum, kde by se scházeli intelektuálové k debatám. A nadaci proti přízemnosti. Globální kulturní krize je stejně tak ničivá jako krize ekologická.
Připravila Jana Abelson Tržilová
Fotoalbum
