Jste na začátku nového akademického roku, vstoupil jste tak do druhého akademického období ve funkci děkana FF UK, což je Váš čtvrtý rok na fakultě. Za tu dobu Vám již musela přirůst k srdci.
Druhé období reálně začalo v únoru. Spíše to nazývám pátým rokem než dalším startem. Ve chvíli, kdy si člověk zvykne dělat něco průběžně, stane se to rutinou. Fakulta mi samozřejmě k srdci přirostla, ale nepřicházel jsem v roce 2006 úplně zvenku. Studoval jsem zde, dělal doktorát, externě vyučoval od roku 2001, vztah jsem k ní tedy už měl. Teď ji spíše poznávám do hloubky, jak její pozitivní stránky, tak negativní nebezpečí. Hovoříme o instituci, kde se pohybuje více než deset tisíc lidí, a kde mezilidské vztahy vytvářejí mnohé originální situace.
Jakého ducha se snažíte vnést za Vaší nadvlády?
Nevím přesně, zda lze hovořit o nadvládě, spíše o vedení. A pokud jde o obsah Vaší otázky, byť to není všude rádo slyšeno, měl by to být duch elity. Jestliže má fakulta něco takzvaně produkovat a požadovat po studentech i pedagozích, tak jsou to špičkové elitní výkony. Musí vzdělávat a vychovávat především magistry a doktory, kteří by měli umět více než bakaláři, jenž se po ukončení vzdělání vrhnou přímo do praxe. Možná je to nadsazená idea, ale já to tak cítím od počátku.
Když řeknete elita, co evokuje ve spojení s Filozofickou fakultou?
Silnou tradici a koncentraci naprosto výjimečných lidí.
To je tedy ta cesta, kterou se snažíte razit?
Mým cílem je udržet v rámci podmínek špičkové pracovníky, kteří mohou předávat to, co umí, dál. Zásadním tématem je také při způsobu financování udržet jádro devadesáti oborů, z nichž mnohé jsou jediné v České republice, popřípadě dokonce i ve Střední Evropě, a jimž hrozí v pravidelných intervalech zaniknutí.
Vytvořil jste projekt pro zachování menších oborů, co si pod ním lze představit?
Primárně šlo o zachování výše zmíněných oborů. To byla základní myšlenka a podstata. Když to řeknu jednoduše, jsme financováni na hlavu studenta. V případě malých oborů, (např. sinologie, perština, vietnamistika, turkologie, arabistika) kde studuje v ročníku až do posluchačů, nejsme schopni v tomto finančním systému saturovat pedagogy z důvodu náročnosti výuky. Jedná se o složité obory, kde je zapotřebí přímý kontakt s vyučujícím a to předpokládá omezený počet studentů. Tyto obory by mohly zaniknout, proto potřebují speciální program. Navržený projekt se prosadil dokonce v rámci usnesení vlády. Věřím, že tak budeme schopni nastartovat novou generaci.
Filozofická fakulta je financována pouze státem?
Z velké části státem, konkrétně dotací na studenta a dále financemi na vědu. Určité procento, byť není veliké, pochází z vlastních či komerčních aktivit, jakými jsou kurzy, spolupráce s firmami, např. ze strany Ústavu informačních studií a knihovnictví nebo katedry psychologie, kteří mnohdy pomáhají s managementem v rámci pracovní psychologie. Jedná se však o opravdu malou část z ročního rozpočtu, který činí aktuálně kolem 650 milionů korun.
Jak se dnes nahlíží na absolventy filozofických fakult?
Záleží na tom, zda hovoříme všeobecně či o konkrétních absolventech či obecně o „typizovaném“ absolventovi. Zde vidím jistý rozpor. Možná jsme vnímáni jako soubor pedagogů a vědců, kteří jsou primárně nepraktičtí. Ale přitom na druhé straně, podle čísel a statistik z posledních let máme v podstatě nulovou nezaměstnanost absolventů. Naši absolventi se uplatňují v kultuře, médiích, akademických institucích, ve školství nebo politice a jsou velmi úspěšní. V konečném důsledku jsou to právě naši absolventi, kteří utváří veřejné klima. To považuji za úspěch.
Vy sám se na všechno dokážete dívat z několika pohledů. Dříve jste přednášel na fakultě, jak je tomu dnes? Ještě vyučujte?
Dnes je to spíše koníčkem. Přednáším slovenské dějiny na slavistice a zároveň české dějiny na Ústavu českých dějin FF UK. Přednášky připravuji v kradených volných chvílích, mnohdy doslova během noci, kdy je jediná chvíle klidu. Management podobné instituce totiž doslova pozře kapacitu na nejméně deset až dvanáct hodin denně.
Jste členem Rady ústavu pro studium totalitních režimů. Co pro Vás toto členství znamená?
Má badatelská činnost konvenuje s tím, čím se Ústav zabývá. Ale je to aktuálně bohužel traumatické členství a čím dál tím smutnější činnost. Myslím si, že ve stávající konstelaci Ústav nejde zcela dobrým směrem a neprochází šťastným obdobím. Role rady je například ve schvalování plánu práce, či metodiky, hlídání rozpočtového čerpání. Základním problémem poslední doby je však skutečnost, že rada není jednotná.
Vaše portfolio činností je pestré. Který projekt je Vám nejbližší a nejvíce Vás oslovil?
Rozhodně Pražská muzejní noc, kterou jsem v rámci mého působení v Národním muzeu přinesl do Čech. Idea pochází z Německa a Rakouska. To považuji tak trochu za svou osobní zásluhu. První dvě muzejní noci jsem zároveň organizoval. Vedle toho musím ale zmínit ještě jeden projekt. V Dačicích, odkud pocházím, jsem v roce 2003 zrealizoval umístění pamětní desky židovským obětem druhé světové války. To je pro mě velmi silná pocitová záležitost.
Ve svém oboru jste dříve působil aktivněji, nyní jste spíše managerem. Nestýská se Vám?
Snažím se o jistou kompenzaci. Po dva roky jsem byl hlavním kurátorem Dolnorakouské zemské výstavy v Telči, která proběhla v roce 2009. Teď pracuji jako hlavní kurátor expozice na třebíčském zámku, která by měla být otevřena v roce 2013, která by měla být otevřena v roce 2013.
Co pro Vás osobně znamená kulturní dědictví?
Vše kolem nás. Tedy to, co ovlivňujeme, zanecháváme a necháváme působit dál. Konkrétně samozřejmě památky, muzea, ale i logicky krajina. Kulturní dědictví je i to, co si neseme v rámci paměti, o niž musíme pečovat. Selektivní zapomínání může být nebezpečné.
Jaký význam má podle Vás dnes vzdělání? Souhlasíte s Konradem Liessmannem, který ve své Teorii nevzdělanosti 21. století tvrdí, že vzdělání ztratilo původní čistý význam a stalo se komerční záležitostí? Nebojujete s tím?
Liessmann má v mnohém pravdu. Z tohoto důvodu jsme ho letos pozvali, aby přednášel na naší fakultě. Problém je, že vláda a politici si neuvědomují, že univerzita by měla zůstat svobodným místem a vychovávat ke kritickému myšlení. Industrializovat univerzity a jejich svobodu by byla cesta do pekel. Když to „liessmannovsky“ přeženu, nepěstovat si moudrost a vyplňovat pouze tabulky ekonomické výhodnosti je hrozivé. Budeme „přediplomovaná“ společnost bez zachování kvality vzdělání.
Jak to vypadá, když vylétne absolvent?
Možná vnímám to, co by měla fakulta umět předat, příliš „moralisticky“. Pokud je ale člověk odpovědný pouze sám sobě, vyrovná se s tím. Ale pokud má odpovědnost i za někoho dalšího, což je podle mě základ humanitního vzdělání, může nastat problém. Nejsem si jist, zda se tomu naučí během studia. Důležité je ale učit se pracovat s informacemi a umět si vybírat a samozřejmě především kriticky myslet. Měli bychom se bránit jednoznačným pravdám, které jsou nám předkládány.
Máte absolventy, na které jste pyšný?
Fakulta má hodně úspěšných absolventů, kteří jsou zároveň dále činní na fakultě a vedle toho i dost těch, kteří byli úspěšní jinde. Za všechny jmenuji profesora Halíka z Ústavu filosofie a religionistiky či světově uznávaného egyptologa profesora Vernera. Z těch dalších působících mimo naši sféru je to ředitel Národního muzea Michal Lukeš či ředitel Národního divadla Ondřej Černý. Všechno to jsou významné osobnosti, které něčeho dosáhly.
Jaké projekty připravujete?
Aktuálně se zaměřujeme spíše dovnitř fakulty, například je to celkový přechod na elektronický systém, dále zcela zásadní projekt získání dvou nových objektů v Opletalově ulici. Ale překračujeme i hranice půdy fakulty a připravujeme pod záštitou prezidentů České republiky a Egypta rozsáhlou egyptologickou výstavu, která by měla být podle plánu zahájena v roce 2012 na Pražském hradě.
Věnujete se ještě publikační činnosti?
Připravuji knihu o Telči, s podtitulem „Zrcadlo 20. století“, kterou bych rád dokončil do konce roku. Dále píši drobnosti z regionálních dějin a mám rozpracovánu jednu větší práci o osudech českého spisovatele Františka Kožíka.
Co vidíte jako největší úskalí Filozofické fakulty?
Pro nás je nejnebezpečnější, pokud bude celý systém financování škol postaven na technokratické oblasti. Hrozí, že se tak dostaneme na hranu propasti a že bude omezována podpora vědy právě v humanitním prostředí. To je hrozba zcela reálná a nesmírně nebezpečná pro celou společnost.
