Vůbec, balet jsem zprvu nenáviděl. Začal jsem asi v osmi letech. Byl jsem velice hyperaktivní dítě. Jako malý jsem brečel, když mě nikdo nechoval v náručí a začal jsem chodit už v osmi měsících. Měl jsem přebytek energie, nevydržel jsem chvíli sedět. Čím starší jsem byl, tím horší to se mnou bylo. Měl jsem v sobě jistou muzikálnost, když jsem slyšel hudbu, nutila mne to do tance. Chodil jsem do pěveckého souboru a hrál jsem na flétnu. Myslím, že to, že jsem zpíval a měl i fyzické dispozice, předurčilo mou dráhu tanečníka. Navštěvoval jsem nejprve hodiny pohybové výchovy Lidové školy umění, ale to mne moc nebavilo, proto mamince doporučili, aby mne dala do baletní školičky v Ostravě, odkud jsem později pokračoval na konzervatoř.
Již od prvopočátku kariéry profesionálního tanečníka se Vám dařilo a slavil jste úspěchy. Na přelomu nového tisíciletí jste byl jmenován na post prvního sólisty Washingtonského baletu. Jak jste se dostal právě do Washingtonu?
V roce 1999 jsem tančil hlavní mužskou roli v Mozartově Requiem v rámci celosvětového festivalu Festival des Arts de Saint-Sauver v Montrealu. Tam si mě všimli lidé z Washingtonského baletu, kteří o mne projevili zájem. Mé přijetí nicméně musela schválit ještě zakladatelka souboru Dame Mary Day. Této krásné dámě, k níž neodmyslitelně patřila skleněná hůlka, bylo tenkrát snad 90 let a byla stále velice vitální. Mně bylo 20 let, když mne pozvali na konkurz. Všichni se ke mně chovali hezky, bydlel jsem ve vile se zahradou a krbem. Když se Mary Day dozvěděla, že jsem z České republiky, rozzářila se, že prý miluje Prahu. Řekla mi, že mě berou, že se nemusím ani vracet domů a že veškeré formality mi zařídí. A tak jsem zůstal. Maminka vždycky říká, že neměla ani šanci si pobrečet.
Nestýská se teď pro změnu Vám?
Jsem zpět již šest let. Už se mi nestýská, jsem adaptabilní člověk, který se okamžitě nadchne pro novou věc. Miluji cestování a poznávání kultur a nových míst, rád jezdím na výlety. Představují pro mne vždy nová dobrodružství. Když jsem nedávno hostoval v Dánsku, měl jsem k dispozici byt u řeky s nádherným výhledem. Ráno jsem pozoroval východy a večer západy slunce.
Jak vzpomínáte na dobu strávenou ve Spojených státech?
Já vnímám svůj život etapově. Působení v USA bylo nejkrásnější období a nejvíce na něj vzpomínám. Bylo pro mne velice tvůrčí. Chtěl bych říci, že soubor Washingtonského baletu je odkázán na dary mecenášů. Pořádala se předtančení pro mecenáše, po nichž vždy následovala recepce s kulatými stoly. Zasedací pořádek jsme si mezi tanečníky losovali. Vždy panovala uvolněná atmosféra a i jindy upjaté dámy tančily a děkovaly nám za to, že se dobře bavily. Rád vzpomínám na jednu dámu, která mě pro mé noblesní pohyby nazvala „evropským princem“ (smích). Při takových příležitostech jsem měl možnost seznámit se s mnohými celebritami, patřili k nim například Danny Glover, Michail Baryšnikov, Barbara Bush, Chelsea Clinton nebo Shirley Maclaine. Považuju za velké štěstí, že jsem mohl setkat s tak zajímavými umělci a kapacitami. Největší poctou pro mne však bylo, když Ethan Stiefel (pozn.red. první sólista American Ballet Theatre, který účinkoval ve filmu Tanec s vášní) chválil mé dispozice a skoky.
Výborný byl večírek u příležitosti premiéry baletu Popelka. Mecenáši nakoupili několik párů drahých bot v různých velikostech. Dívka, které padly, si je mohla odnést domů. Holky si nosily domů na tři páry značkových bot: Versace, Dolce & Gabanna.
Jaká panovala v souboru atmosféra?
Byli jsme jako jedna rodina. Nepociťoval jsem rivalitu, vše jsme dělali společně, každý pátek jsme chodili na večeři a podnikali jsme společně různé akce. Když jsme vyrazili na dvouměsíční turné po USA, všechny úžasné zážitky a práce nás sblížily. Když jsem později odcházel, cítil jsem se jako velbloud, který ztratil svou karavanu.
Kolik tanečníků čítal soubor?
40 stálých tanečníků doplňovali mladí začínající tanečníci, kteří přichází obvykle na rok na zkušenou, a také taneční škola, když se dělají větší balety.
Na USA tedy máte jen dobré vzpomínky?
Bylo to skvělé období, všichni si nás hýčkali, balet je v USA na prvním místě. Předčí činohru i operu a je na vysoké úrovni. Jen dodnes nevím, proč jsem vlastně musel skončit. Stalo se tak v souvislosti s několika věcmi, zásadní však byly problémy s imigračním. Přestože jsem dostal doporučující dopisy i z New York City Ballet, nedopadlo to dobře. Tehdejšímu šéfovi se nakonec podařilo zajistit mi prodloužení smlouvy, ale já jsem se rozhodl, že se již nevrátím. Většinou se řídím heslem „dvakrát do jedné řeky nevstoupíš“. Jsem člověk, který potřebuje jistotu.
Kam se Vaše kroky ubíraly poté?
Seznámil jsem se s Dariou Klimentovou, padli jsme si do oka. Odjel jsem na konkurz do Londýna. Celková situace ovšem nebyla stabilní a ani Anglie mne příliš nenadchla. Mířím vysoko, ale ne za každou cenu. Nechci se vzdávat svých priorit na úkor slávy nebo lepší pozice. Jsem v harmonii s životem pracovním i soukromým. Nežiji jednostranně. Asi tak před pěti lety jsem si uvědomil, že nechci obětovat všechno baletu. Od rána jsem se rozcvičoval na sále a zůstával ještě po skončení zkoušky a sám trénoval. Zjistil jsem, že znám jen baletní sál a že vlastně nevím, co bych dělal po skončení kariéry. Až budu jednou odcházet, přál bych si odejít s úctou a respektem. Snažím se odvádět práci naplno, splňovat požadavky choreografů, pracovat na technice, ale zároveň se chci po práci věnovat svým dalším zálibám.
Zbývá Vám na ně čas?
Někdy ano. O letních prázdninách (smích). To jsem jak urvaný ze řetězu. Mám příliš mnoho plánů, které za ten měsíc ani nestihnu, a proto je odkládám na další prázdniny, a tak je to pokaždé. Možná, až mi bude 50…
V Národním divadle v Praze působíte tři roky. S jakou rolí jste začínal?
Rád vzpomínám na první setkání s Petrem Zuskou v Brně, kde jsem tehdy působil. Požádal mne, abych připravil se sólisty Národního divadla část chystaného celovečerního baletu, choreografii s názvem D. M. J., kterou Brno již mělo na repertoáru. S toutéž choreografií jsem právě později v Národním divadle začínal. Pak přišla role Escamilia v Carmen v choreografii Matse Eka, James v La Sylphide, Labutí jezero a Extrém. Nejnověji Faust a Othello.
Othello je nové baletní představení, jehož choreografii vytvořil Youri Vàmos na hudbu Leoše Janáčka. Vaší partnerkou je Zuzana Susová. Prozraďte Vaše osobní dojmy z příprav.
Nepamatuji si představení, které by mne tak psychicky i fyzicky vyčerpalo. Alternující Jiří Kodym měl zdravotní problémy a já jsem tudíž tančil obě premiéry. Byla to má první spolupráce s Yourim, proto jsem byl v začátcích nervózní a nemohl jsem se do role dostat. Vždy používám psychologii, snažím se vidět do lidí a pochopit, co po mně chtějí, aby došlo k souhře. Tanečník si musí umět rozvrhnout síly, vědět, kdy má zabrat, a kdy naopak může polevit. V Othellovi stojím v podstatě stále v napjatých pózách, polonahý, kdy se rýsují svaly. Moc mě potěšila velká podpora sboru, jenž vycítil, že my sólisté jsme vyčerpaní. Všichni byli v pohodě, tím pádem práce na jevišti probíhala klidně a bez stresů. Cítil jsem přátelské souznění a povzbuzování. Doufám, že jim za to budu moci poděkovat. Je to strašně fajn pocit, když lidé oceňují tvrdou práci. Se Zuzkou se velice dobře doplňujeme. Stejně svou roli prociťujeme, stejně dýcháme, rozumíme si beze slov. Oba si nejvíce užíváme závěr představení, akt vraždy Desdemony (smích). Troufám si říci, že jde o dokonalou partnerskou souhru, a jsem proto moc rád, že tančím právě s ní.
Čím si vysvětlujete, že v souboru nepanuje rivalita?
Myslím, že je to lidmi, jejich náturami a mentalitou. Každý si uvědomuje svoji pozici a místo, důležitost v souboru. Vedení souboru má samozřejmě také svůj podíl.
K roli Othella se váže specifický kostým, výrazné tetování po celém těle. Jak náročný je jeho vznik?
Byl jsem ke svému kostýmu původně skeptický. Jako mladý jsem prodělal špatnou zkušenost. Pro roli boha Eróta mi celé tělo pozlatili sprejem na vlasy. Po roce jsem měl úplně zničenou pokožku a dodnes mám problémy s její citlivostí. Kostým Othella je naštěstí pravým opakem. Maskéři jsou vlastně profesionální tatéři. Tetování se nanáší přes speciálně vytvořenou šablonu stříkací pistolí a výtvarníci o něm měli naprosto jasnou představu. Když mě každé ráno před zkouškami tetovali, naopak mě to nabíjelo energií. Nabudilo mne, že vypadám jinak, než v ostatních baletech.
Jaké role máte rád?
Velice si cením rolí, jako je Othello nebo Sylvie, to jsou mé srdeční záležitosti. Pokud se představení vyvede a vše probíhá tak, jak má, mám pocit z dobře odvedené práce a jsem rád, když splním očekávání choreografa.
Nedovedu si představit moderní balet bez klasiky a naopak. Nemám rád stereotyp a nudu. K životu potřebuji nové cíle, vjemy a neustálou motivaci. Nechci přežívat, chci žít. Mám tetování, které v japonštině znamená: „Žiji pro všechno, co miluji.“
Jaké jsou Vaše vyhlídky do budoucna? Chystáte se ještě do zahraničí?
Nechystám. Jsem si jistý, že chci zůstat v Národním divadle. Za těch deset let pendlování s kufry už toho mám dost, protože potřebuji zázemí a osobní život. V mém věku člověk nemá potřebu začínat znova, je již těžké něco nového budovat a hledat si stále nové přátele. Mám své priority i mimo profesionální život a myslím na budoucnost. Chci být zajištěn a vědět, co budu v budoucnu dělat.
Jaký máte vztah k módě? Sledujete módní trendy?
Dříve mne všichni tlačili do modelingu, já jsem ovšem takový, že se do ničeho z vlastní iniciativy nehrnu. Baví mě fotomodeling. Pro loňský rok jsem se stal tváří francouzské kosmetické firmy Sothys, což byla pro mne pocta.
Záviděl jsem modelkám a modelům, že se mohou promenádovat na molech a mít při tom na sobě designové věci. Nakonec je to stejné jako na jevišti. I oni hrají určitou roli. Cindy Crawford říká, že modelka může udělat kariéru, jen když je zároveň herečka a koketa.
Módní tematika mě zajímá. Rád bývám „in“, ale nemusím mít všechno podle poslední módy. Oblečení, které si koupím, musí být kombinovatelné. V módě mám rád čistotu, ale zároveň i extravaganci a výjimečnost střihu. Mám rád jak klasickou elegantní módu, tak ležérní. Potrpím si na kvalitu i na design, mnohdy i na značku. Vím, že takové věci jsou finančně náročné, proto investuji pouze do věcí, u kterých se mohu spolehnout na jejich kvalitu, že dlouho vydrží a že za to stojí. V poslední době si však kupuji pouze džíny a boty, jinak si vše nechávám šít na míru u návrhářky Jany Berg. Je to pro mne pohodlnější. Nakupování tolik neholduji. U Jany mám záruku originálních kousků. Originalitu mám rád a nerad zapadám, ačkoli ne vždy jsem rád středem pozornosti. Jeden návrhář o mně doslova řekl, že jsem nejextravagantnější chlap, kterého zná a který vyžaduje specifickou módu. Může se zdát, že se vymykám představám společnosti, ale dnes už to spíše beru jako plus.
