Pane doktore, jak jste se ocitl na akademické půdě?
Od dětství jsem měl sen, že bych vystudoval medicínu. Zajímala mě záležitost výzkumu mozku, velmi jsem obdivoval neurochirurgii. Vystudoval jsem střední průmyslovou školu sdělovací techniky a odtud již cesty na medicínu nebylo. Zvolil jsem si však krásný obor, který má k medicíně blízko trochu jinak. Přes informace. Věnuji se mimo jiné také oblasti vědeckých lékařských informací, rešeršním systémům v medicíně, informační podpoře lékařských profesionálů. Rád například spolupracuji s Ústavem vědeckých informací 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy nebo se rád účastním odborných fór medicínských informací. Medicínu tak sice bohužel nepraktikuji přímo, ale mám dobrý pocit, že přispívám k tvůrčí vzdělanosti a informovanosti odborníků, kteří zachraňují životy nebo zkoumají nové věci. V medicíně, stejně jako v jiných oborech, pozorujeme informační explozi, jinými slovy kvantitativní nárůst informací. Medicínští odborníci jsou tudíž vděční uživatelé, musí se stále udržovat v duševní a vzdělanostní kondici a léčit podle nejnovějších trendů. Zpětná vazba od nich, coby uživatelů informací, je často velmi rychlá. Na akademické půdě, jako vysokoškolský učitel, jsem se ocitl v roce 1994. Původně jsem si ani nemyslel, že bych pracoval v akademické sféře, ale oslovil mne původní šéf ústavu, kde dnes působím, a přesvědčil mne s dalšími kolegyněmi a kolegy, že je to překrásná profese. Ano, je, konstatuji po těch letech. Má profese mi je i koníčkem.
Váš obor je poměrně mladý, jaká je jeho důležitost pro společnost? Je vhodný pro člověka, který si chce budovat kariéru?
Tento obor je snad důležitý, žijeme přece v informační společnosti. Dovednost pracovat s informacemi se stává nezbytnou podmínkou profesního přežití v dnešní společnosti. Lidé z našeho oboru umí pracovat s informacemi a umí myslet analyticky. Jde o obor poctivý, napojený na vzdělanost a na to, co se děje ve společnosti, na přístup k informacím. Dává pocit užitečnosti. Naše práce však často není vidět, ovoce často sklidí někdo jiný a to nemusí být pro všechny přijatelné. Pro kariéru směrem nahoru jsou vhodnější jiné obory. Ale pro kariéru ve smyslu krásné profese to je skvělá volba.
Za ústav nesete velkou zodpovědnost. Musíte dělat často to, s čím se neztotožňujete?
Dělám jen věci, se kterými se ztotožňuji. Musím respektovat pravidla, ale nikdo mi nekáže, co si mám myslet nebo co mám říkat. To je z hlediska odpovědnosti za ústav opravdu náročné. Někdy je lepší poslouchat příkazy, tady to je jiné. Akademické prostředí FF UK je, i přes jistou konzervativnost instituce, liberální, svobodné. Záleží na vnitřních sebereflexích spojených s etikou. Já jsem tou svobodou přímo nadšen a věřím, že ji pociťují i mí kolegové.
Pohybujete se v oblíbeném prostředí, jaká je spolupráce s kolegy a práce se studenty?
Práce se studenty je nádherná, je tvořivá a interaktivní. Role učitele je obtížná. Můžete hodně zkazit, ale také zapálit docela zajímavé svíčky zájmu studentů. Člověk musí být neustále v předstihu. Líbí se mi, jak studenti přemýšlejí. Důležité je, aby učitel nesklouzl k soutěžení se studentem. Zastávám krédo: „Žák lepší učitele.“ Studenti to možná nevidí, ale pro nás se všechno točí okolo studenta. Věci se nemusí podařit, ale student je vždy na prvním místě. Chceme, aby zde našel profesionalitu a seberealizaci. Mám také úžasné kolegy, kteří jsou propojeni s praxí a učí to, co je odrazem reality. Jsou to individuality, které nikdo nepoutá. Funguje u nás interakce a vládne zde kolegialita. Lidé zde pracují proto, že jim to činí radost a hledají jiné hodnoty než ty materiální. Je štěstí, že pracuji se skvělým týmem lidí.
Laik si nedovede představit, kdo je informační pracovník a co je náplní jeho práce. Jak byste je popsal?
Nemůžeme vysvětlit jednou větou, v čem náš obor spočívá. Vychováváme budoucí informační specialisty. Informační věda je ovlivněna mnoha dalšími vědami, je to multidisciplinární záležitost. Původně se zabývala dokumenty, rukopisnými či tištěnými. Spojení našeho oboru zejména s počítačovou vědou způsobilo vznik moderní informační vědy. Práce s informacemi může být zprostředkována informačním pracovníkem, ale i samostatná. To pak vyžaduje jistou dávku informační gramotnosti. Informační gramotnost je v České republice bohužel velmi nízká a lidé si náš obor pletou s počítačovou vědou či informatikou, i když mimo jiné původně název informatika byl vyhrazen právě našemu oboru. Naši absolventi se uplatňují v soukromém, neziskovém i státním sektoru jako lidé spravující fondy informací a dokumentů tištěných i elektronických, také jako knihovníci všech zaměření, správci informačních a znalostních systémů, správci webů a portálů, informační analytici, ale také jako novináři, redaktoři nakladatelství, experti na procesy digitalizace apod. Je o ně velký až obrovský zájem, neboť jsou vybaveni nejen teoretickými znalostmi, ale v zásadě díky rozvoji informační společnosti také praktickými dovednostmi. Informační pracovník je dnes často jakoby moderátorem informačních procesů, které nemusí být pro běžného uživatele vůbec jednoduché. V tom je jeho role, náplň práce, často i poslání.
Co je informační hygiena?
Tento pojem použil Karel Janoš na přelomu 80. a 90. let, dnes se však moc nepoužívá. Je podobný termínu duševní hygiena a znamená to, jak by měl člověk nakládat s informacemi, aby jimi nebyl zahlcen a získal relevantní informace.
Jak se tedy člověk může vyrovnávat s přílivem informací? Jakými cestami se k informaci dostane? Jak pozná, že dohledaná informace je pravdivá, co mu napoví?
Jestliže člověk vyrůstá bez systému informační gramotnosti, propracuje se k výsledku metodou pokusu a omylu, sám se naučí rozlišovat podstatné a nepodstatné. Ale to je dlouhá cesta. Lepší je informační gramotnosti pomoci. Nejlepší je, když čerpá ze základů, které dostane ve škole, když si uvědomí, že informace je potřeba vyhodnocovat z hlediska kvality a věrohodnosti. Znamená to, že sáhneme po odborné literatuře, například odborném časopisu, kde je již určitá korekce a zaručenější kvalita než například na volném internetu. Myslím, že velká část naší populace neumí filtrovat informace. Příliš věří volnému internetu, nesáhnou po kvalitních informačních pramenech, které se také nemusejí pojit k internetu. To vůbec není negace internetu, ale je třeba si uvědomit, že internet není jen vzdělanost a relevantní informace, ale i jistá nevzdělanost a dezinformace. Internet sám o sobě je však úžasnou laboratoří informací a je předmětem zkoumání informační vědy. Rozhodně bych se internetu nebál, je to úžasné prostředí, ale je třeba ke všem zdrojům informací přistupovat kriticky. K tištěným i k těm z internetu.
Zmínil jste, že člověka má připravit škola. Myslíte, že jsou žáci dobře připravovaní tak, aby si práci s informacemi osvojili? Vědí, jak s nimi nakládat? Je pro ně vytvořena půda, aby věděli, že tento problém vůbec existuje?
Myslím, že nejsou úplně dobře připraveni. Neumí to, protože to často neumí učitelé. V České republice je vzdělanost poměrně vysoká. Žijeme z tradic vzdělanosti od zavedení povinné školní docházky za dob Marie Terezie. Jsme dozajista zemí kulturní a vzdělanou, ale chybí nám informační gramotnost. Zatím bohužel neexistuje propracovaný systém informační gramotnosti, který by vychovával žáka, studenta, k tomu, jak lépe pracovat s informacemi, jak se v nich vyznat, jak postupovat eticky při vlastní tvorbě, jak umět ocitovat dokumenty a stavět na poznání jiných lidí. Informační potenciál země začíná u dětí.
Takže se ztotožňujete s tím, co říká Robert Fulghum:„Vše, co potřebuji vědět, jsem se naučil v mateřské školce.“?
To je jedna z mých nejmilejších knížek. Dítě si nese hodně návyků už z mateřské a ze základní školy. Vím, že nepanuje obecná spokojenost se čtením dětí a jejich schopností interpretovat text. Málo čtou a s informacemi nepracují systematicky. V dnešní době multimédií, internetu a elektronických knih se přece nabízí skvělé možnosti, jen je ale využít správným směrem. K lepšímu čtení a efektivnější práci s textem. Věřím, že například fenomén elektronické knihy není ničitelem knihy klasické, ale je to nová revoluce ve čtení. Dle mého soudu je to velká příležitost pro budoucí školství.
Jak nahlížíte na digitalizaci pro uživatelské účely?
Digitalizace je úžasná. Jsme svědky nové etapy, stejně tak jako když knihtisk spustil skutečnou dokumentovou revoluci v Evropě. Digitalizovat kulturní bohatství země by měla být jakási výzva pro lepší poznání historie své země. Pro lepší vzdělání. Není reálné, aby lidé studovali staré tisky a rukopisy, které jsou z konzervačních důvodů nedostupné. Digitalizováním se však v uživatelsky příjemné podobě nabízejí uživateli. Je to revoluce, jejíž důsledky ještě nedokážeme předvídat. Zároveň s digitalizací a informatizací společnosti je třeba učit novou generaci etickým principům práce s informacemi. Informatizace a digitalizace může být i zneužita, ale ostatně každá technologie se může stát v rukou nesprávných lidí nástrojem zla a zneužití.
Kam směřuje obor informační věda?
Informační věda se mimo jiné zabývá zkoumáním tzv. informačního cyklu. Informace je vytvořena, získána, zpracována, uložena, vyhledána, šířena. Tento informační cyklus je předmětem zkoumání informační vědy a po staletí se měnil díky technologiím. V současné době je vděčnou výzkumnou materií i pro nás. Jedním z hlavních předmětů informační vědy je právě otázka, jak se informace šíří ve společnosti.
Informační věda je tedy takové poupátko. V rozpuku.
Ano, je to mladá věda, která bývá ještě často nepochopena, jako třeba kdysi ekologie. Informační věda se musí teprve etablovat, přesto si myslím, že má nakročeno k dobré budoucnosti. Jde o aplikovanou vědu, spojuje další disciplíny, je užitečná a tato užitečnost se nemusí žádným způsobem prokazovat. Je už realitou.
Je měřitelná?
Ve školství a ve vědě se momentálně trochu blázní s hodnocením vědy, je to někdy až frenetická záležitost vzbuzující emoce, protože se podle toho míní rozdělovat prostředky pro výzkumné instituce a vysoké školy. Nicméně objektivní metody hodnocení ve vědě obecně opravdu poskytují metody scientometrie, bibliometrie nebo informetrie. Těmito disciplínami se zabývá i informační věda. I vlastní informační věda se jimi tedy dá hodnotit. Zkoumáním a prokazováním např. citačního ohlasu se zabývá ve světě řada systémů, např. databáze Science Citation Index nebo Scopus. Informační věda v České republice má výsledky i rezervy, cesta k uznání je ještě dlouhá, ale zajímavá.
Máte prý rád citát, že to hlavní, to zásadní, není okem viditelné.
Tento citát pochází z Malého prince. Antoine de Saint-Exupéry je můj oblíbený autor. V dětství ho čtete jako pohádku a později se k němu vrátíte jako k filozofické knize. Cítím z něj humanitu. Líbí se mi, když je svět obohacován, a velmi mě trápí, když se ze světa vytrácí lidství. Jeho knihy jsou inspirativní a nutí k přemýšlení. Zapůsobí i na emoce a přivedou k pokoře.
Jaké máte další oblíbené spisovatele a filozofy?
V dětství mne ovlivnily knihy Jaroslava Foglara. Velmi rád čtu knihy ztracené generace – autory jako Erich Maria Remarque nebo Ernesta Hemingwaye. Přemýšlím nad tím, kde se bere geneze zla, kde vzniká lidské neštěstí, a vždy obdivuji záležitost vyrovnávání se se zlem. Nutí mě k zamyšlení, proč se třeba ve světě opakují války. Ztotožňuji se s tím, že se nezabývají masovostí, ale prožitkem jednotlivce. Než monument generála je mi bližší hrob neznámého vojína. Španělsko-americký filozof a sociolog George Santayana řekl: „Neuvědomujíc si historii, jsme odsouzeni prožít ji znovu.“ Myslím, že to platí, jsem někdy překvapen, jak se události v dějinách opakují. Přesto jsem optimista a jsem přesvědčen, že žijeme ten nejlepší možný svět.
Jaké vlastnosti musí mít podle Vás v dnešní době člověk k tomu, aby se prosadil?
Nelíbí se mi, jak se dnes řada lidí prosazuje takzvaně přes mrtvoly. Ale vždy tomu tak bylo, v celé lidské historii. Někteří lidé nejsou soudní, schopnosti na to nemají, ale jejich snaha se prosadit, často na úkor ostatních, je úporná. Věřím v přirozenost vyniknutí, prosazení, dále pak ve slušnost a korektnost. Pak se mi to moc líbí. Také se mi líbí názor Carla Bersteina, někdejšího novináře listu Washington Post, který stál před desítkami let u odkrytí aféry Watergate: „Tvrdě pracovat a příliš nespěchat.“ Bohužel jsme svědky dravého prosazení lidí, co mnoho chtějí, ale ještě více jim schází. Pokud se bude negativní prosazení se za každou cenu, ať to stojí, co to stojí, odehrávat v demokracii, pak na to stačí samočisticí mechanismy, společnost si poradí s takovým jevem. Horší to je v totalitní společnosti. Tam to může mít dalekosáhlé a dramatické důsledky vedoucí až k ničení člověka. Ve sportu mi tato úpornost nevadí, tam to naopak patří všemi deseti. Prostě a jednoduše, jsem zastáncem přirozenosti, korektnosti a někdy i náhody, která přináší svěží vítr.
