Kdy začala Vaše politická „kariéra“, můžeme-li to tak nazvat, byla plánovaná nebo Vám přišla do cesty náhodně? A byl ve Vašem životě nějaký zlomový okamžik, kdy jste si řekl tak a teď se chci věnovat politice?
Ten zlomový okamžik nastal někdy v roce 1998. V té době jsem nebyl v žádné politické straně, ani jsem se nijak neangažoval. Až v tom devadesátémosmém jsem vstoupil do ODS. Zhruba čtyři roky jsem působil na místní úrovni – ve Stodůlkách na Praze 13. Tam to tedy začalo, ale bylo to spontánní, nešlo o žádnou plánovanou kariéru. V roce 2002 přišla nabídka být starostou na Praze 13. A to byl samozřejmě zásadní zlom. Protože do té doby jsem dělal svůj byznys.
Čemu jste se do té doby věnoval, co je vaše profese?
Původní profesí jsem elektromechanik. Pak jsem si při zaměstnání udělal pedagogickou fakultu, obor speciální pedagogika.
Speciální pedagogika? Jak jste se k tomu dostal?
My to máme v rodině – maminka, babička i tatínek jsou učitelé. Děda byl dokonce ředitelem Jedličkova ústavu v Liberci. Takže ukázková učitelská rodina. Já jsem ale nikdy neučil. Původně jsem se živil jako elektromechanik, do toho jsem začal podnikat. Zabýval jsem se elektrotechnickým vybavováním obchodů a firem. Byznys šel poměrně dobře a do toho přišla
nabídka kandidovat na starostu. V roce 2002 jsem se tedy ocitl na rozcestí a musel se rychle rozhodnout. Vůbec jsem netušil, co mě čeká – byl jsem všehovšudy dvakrát na úřadě pro občanku Kandidatura ale byla úspěšná, takže od roku 2002 jsem starostou Prahy 13. ODS má v této městské části vždycky nejlepší výsledky.
Čím to je?
Je to zcela určitě dáno skladbou obyvatelstva a průměrným věkem, který je 34 let. Praha 13 je mladá dynamická část, která se pozitivně rozvíjí. Se starostováním přišel zájem i o aktivní politiku. Postupně jsem se stal místopředsedou pražské ODS a vloni na podzim prvním místopředsedou strany. Takže to byl poměrně rychlý a strmý vzestup, který jsem nikdy neplánoval. Mám své vize a principy, ale v politice to často bývá jinak, takže plánovat něco do detailů je dost nepraktické. Vždycky jsem se ale soustředil na konkrétní práci a na výsledky – jak na Praze 13, tak teď, ve vedení ODS.
Není zrovna populární být starostou a ještě k tomu se angažovat ve vysoké politice…
Práce starosty je skvělá v tom, že výsledek za sebou vidíte hned. Když se něco povede, málokdo Vás pochválí, ale když se něco nepovede tak máte zpětnou vazbu okamžitě. Je to zajímavá práce, která je vidět. V našich poměrech je poměrně dost rozšířené klišé, že nejdou skloubit dvě funkce najednou, řada lidí je prostě přesvědčená o tom, že je to nemožné. U mnoha lidí to vzbuzuje představu, on to dělá jen proto, aby měl víc peněz. Ale funkce prvního místopředsedy ODS není placená. Navíc úroveň komunální a parlamentní jsou úzce spojeny. Už proto, že spousta věcí a činností se spolu doplňuje a velmi dobře funguje dohromady. Ten kdo pracuje i na místní úrovni má ohromnou výhodu v tom, že je spojen s realitou, že zná aktuální problémy lidí. Ve sněmovně se někdy stává, že poslanci, ať chtějí či ne, jsou trochu odtrženi od skutečného života. To někdy s sebou bohužel přinese i chybná rozhodnutí. Příkladem za všechny je schválení přiznávání příjmů. Já s tím problém nemám, proč by ale měli přiznávat plat ředitelé škol? Nevidím důvod. Byl jsem s nimi na výjezdním zasedání a ti ředitelé z toho byli tak nešťastní, že musí všem ukazovat kolik berou...
Čím to je, že národ prahne po informacích kdo kolik bere, co si kdo kupuje?
Myslím si, že veřejnost to zajímá z jednoho prostého důvodu, a to, že někteří politici během své kariéry najednou zbohatli. Vzpomeňme třeba na záhadné zbohatnutí Stanislava Grosse. Člověk, který vstupuje do vrcholné politiky, by zcela určitě měl zveřejnit své majetkové poměry. V tomto směru ten zákon maximálně respektuji. Nicméně mi přijde divné, aby ředitelé škol, nebo ředitel BIS, museli na webu zveřejňovat, co si kde koupili… Kde to jsme? A to je o té realitě. Někdy se ve sněmovně přijmou věci, které v podstatě nic neřeší. Právě v tomhle máme do standardní demokratické země daleko. Když si vezmete, kolik zákonů mají ve Velké Británii! A my se předháníme, kolik zákonů přijmeme.
Takže nová sportovní disciplína? Proč se tak děje, je to nutné přijímat tolik zákonů?
Hlavně je to tím, že se po revoluci musel měnit celý systém. Někdo přijde na to, že chybí ještě tenhle zákon a pak další. Život jako bychom chtěli nacpat do paragrafů. Roztočí se kolotoč zákonů a jeden zákon přebíjí druhý. Dostáváme se do absurdních, někdy až šílených situací.
A je z toho nějaká cesta ven, jak to zkorigovat, nebo je to o lidech?
Je to hlavně o čase než se dostaneme do nějaké stabilizace, kdy budou platit i ta nepsaná pravidla, která jsou v jiných zemích zakořeněná. Řešením je, a to s tím podle mě souvisí, změna volebního systému. Protože pokud sněmovna bude fungovat jako dosud, tedy na základě patu, tak jedna strana bude přebíjet druhou různými pozměňovacími zákony a každý si tam bude chtít prosadit tu svou.
A je politika o kompromisech?
Politika je samozřejmě o kompromisech, ale jde o to, že pak už to nejsou ani ty kompromisy. Kompromis by měl přinášet to lepší ze všech možných variant řešení, kompromis není to, co nevadí nikomu. A nakonec se ukáže, že ty zákony nejsou ku prospěchu země jako takové. Utvoří se jeden velký kompromis a nikdo se v něm už nevyzná. Takže já bych byl pro změnu volebního zákona, kde by měl mít vítěz voleb nejen jednoznačnou zodpovědnost, ale i mandát rozhodovat a nedělat právě ty velké kompromisy.
Když se vrátíme trochu zpět v čase, odvolání v půli našeho českého předsednictví EU…
Tak to je bez nadsázky poškození České republiky, doslova zpronevěření se národním zájmům. Venku je totiž každému jedno, jaká strana tady vládne. Ale že v polovině předsednictví padla česká vláda, to věděla přinejmenším celá Evropa. To nepoškodilo Topolánka nebo Paroubka, to poškodilo celou zemi. Já bych to přirovnal k tomu, když budete mít akciovou společnost, členové se sejdou aby odvolali šéfa a nebudou mít nikoho jiného, tak si řeknou – tady máme šéfa kartotéky tak ho tam dáme a pak na příští valné hromadě se dohodneme. Takhle to přece nejde, celá situace poškodila Českou republiku a posunulo nás to někam mezi „banánové republiky“.
Proč si myslíte, že ČSSD tento krok udělala?
Do dneška jsem to dost dobře nepochopil a myslím, že to nepochopila ani protistrana. Určitě v tom byl ale nějaký zájem. To, že chce někdo vyhrát volby, je naprosto legitimní, ale dělat věci, které poškozují Českou republiku jako takovou, to už je opravdu silná káva. Někoho „sundat“ a nemít připraven další krok, nemít ten plán B, to je hrozné. Bohužel to svědčí o úrovni naší politiky.
Jste garantem Modrého týmu, co to je?
Ten nápad vznikl tak, že spousta lidí, kteří jsou pravicově smýšlející, ale nechtějí být členy ODS ani být aktivní politicky, chce pomoci jinak. Venku to funguje v různých modelech. My jsme to zkusili a nyní máme kolem 4000 členů Modrého týmu. Ve volební kampani pomáhají s organizací, pomáhali také při povodních, prostě tam, kde je třeba. Tento víkend proběhl camp, celorepublikové setkání dobrovolníků s Mirkem Topolánkem. Pohodová záležitost s lidmi, kteří mají zájem podpořit ODS. Modrý tým není omezený věkem ani vzděláním a je zcela dobrovolný.
Co připravujete v rámci podzimní kampaně?
Zcela určitě došlo k velké změně i uvnitř ODS v rámci chápání témat jako je životní prostředí a ekologie. Dlouho nám byla přisuzována nálepka, hlavně za Klause, že ODS je jenom ekonomika a čísla a že to ostatní přijde samo. Ukazuje se, že to tak úplně není. Já osobně zastávám názor, že pokud chceme mít kvalitní životní prostředí a nechceme se vrátit zpátky na stromy, tak si na něj musíme vydělat. Je samozřejmé, že musíme chránit životní prostředí, ale musíme mít na to taky prostředky. A hlavně, životní prostředí není jen o stromech, ale o celkové kvalitě života. Je to daleko širší téma, které spojuje dopravu, místní rozvoj, zemědělství, energetiku atd. Chceme hlavně ukázat, co už jsme v oblasti životního prostředí udělali. Je třeba lidem sdělit, že ODS je strana, na rozdíl od ČSSD, která opravdu umí tuto problematiku řešit. Všimněte si, že všechny státy, které žijí v nějaké nestabilitě, řeší životní prostředí až jako poslední bod programu. Proto je potřeba lidem říci, že životní prostředí se dá opravdu chránit pouze tehdy, pokud budeme vyspělá společnost, která na tom bude ekonomicky dobře.
Máte v tomto směru nějakou vizi?
Základní vize by měla být taková, že jsme dostali životní prostředí v nějakém stavu od svých rodičů a měli bychom ho vrátit pokud možno v lepším stavu našim dětem. Souvisí to zase pochopitelně se vzděláním a školstvím. To, že se tady vystavěly montovny auťáků, není ta správná a dlouhodobě udržitelná cesta. Je třeba si uvědomit, že tady máme nejen šikovné, ale i vzdělané lidi.
Čemu dalšímu přikládáte ve vaší práci důležitost?
Velkou důležitost přikládám seniorům. Ale ne, že je budeme někam odkládat, naopak, jak je zapojit do aktivního života. Postavili jsme v Praze 13 domov pro seniory, kde pod svými byty mají kluby, učíme je na počítačích a snažíme se je vtáhnout do dění života. Máme 6 klubů seniorů, které podporujeme, jezdíme na výlety. Oni jsou úplně nadšení a zjistili jsme, že je dostaneme i na místa, kde nikdy nebyli. Tohle je moje srdeční záležitost v rámci starostování a to je přesně ta věc, ze které máte radost, protože odezva je ihned vidět.
Zbývá Vás osobní volno na vaše zájmy a koníčky?
Moc času nezbývá. Občas si zahraji na bicí, máme rockovou kapelu, dokonce jsme hráli ve filmu Šakalí léta. Ta kapela co tam hrála, to jsme my. Ale už to není jako dřív, času je málo. Občas jedeme s rodinou na kolo, což nás hodně baví. Jsou to chvíle, kdy jsme s rodinou všichni pohromadě.
Co vás teď trápí jak v osobním tak profesním životě?
Já jsem poměrně spokojený člověk, štve mě ale dlouhodobě to, že ve volební kampani nerozhodují důležité
věci. Většinou je to o jen pocitech a důležitá témata pak zapadnou. Některé strany udělají průzkum, zjistí si, co lidi momentálně potřebují a co chtějí slyšet – např., že chtějí přidat důchody – a udělá se heslo, naslibují se nerealizovatelné věci…
A co se povedlo? Tak to je výhoda starostování, kdy
vidíte, co se povede. Nám se teď například povedlo sehnat dotace z EU na kompletní rekonstrukci kulturního domu. A to potěší. Razím totiž teorii, že úřad by měl lidem pomáhat, nikoliv je obtěžovat.
Teď úplně z jiné oblasti, etika novinářů neustále posunuje své hranice…
Je pravda, že práce médií se hodně změnila. Když vytáhnete deset let staré noviny, tak kdyby se tehdy psalo to, co se píše teď, bylo by to nemyslitelné. Dnes se jde po povrchu, doba je rychlá a všichni chtějí pořád něco nového, nové informace. Vůbec se nehledají podstatné věci a není to jen v politice. Vytratila se úcta… Když např. nafotí paní Bohdalovou bez plavek na balkóně hotelu a dají to pak do bulváru, tak to je vrchol překračování všech hranic slušnosti. Média se v dnešní době pasují do role soudců a zapomínají na svojí hlavní, informativní roli. Navíc moc médií je obrovská a pokud se s ní neumí zacházet, je to neštěstí.
Na závěr, pane místopředsedo, kdo je pro Vás The Best WOMAN?
Zcela určitě moje manželka.














