PhDr. Václav Marek: Tvůrce české hlavy

Ve čtyřiceti letech odešel z prestižního místa ředitele jednoho z největších deníků a založil se svým společníkem soukromou cenu pro české vědce. Dnes, po osmi letech, je jeho Česká hlava nejprestižnější cena pro vědce a je považována za „českou Nobelovku“. Obdobnou cenu založil i na Slovensku, vyhlašuje ceny pro evropské mladé vědecké talenty, financuje výzkum, nakupuje a prodává patenty.

Váš odchod z mediálního světa, kde se točí spoustu peněz z reklamy, do „chudé vědy“ byl hodně překvapivý a lze ho i po letech jen těžko pochopit. Co se ve Vás tehdy odehrálo?

V médiích jsem dělal již mnoho let a byl jsem z toho už hodně unavený i otrávený. Bylo mi čtyřicet a říkal jsem si, že to je věk, kdy ještě naposledy můžu zkusit něco nového. A že jsem šel do vědy? To mělo dva důvody. Jeden byl citový. Má dcera je lékařka a když viděla, kolik peněz se točí kolem médií a reklamy a jak jsou odměňováni ti, kteří nám zachraňují život, měla mi to vždy za zlé. Říkala, proč neuděláme také něco pro ty chytré a ve společnosti často neviditelné. Ten druhý byl zcela upřímně obchodní. Začíná se vždy nejlépe v odvětví, které stagnuje nebo nikoho nezajímá. Projekty pro krásné modelky, úspěšné sportovce a umělce chtěl každý. Pro vědce to nechtěl dělat nikdo a to byla naše šance.

Teď je Vaše cena Česká hlava největší vědecká cena v Česku a mnozí Vám ji závidí. Přitom, jestli se nepletu, je hrazena ze soukromých zdrojů. Co bylo pro Váš úspěch nejdůležitější?

Ceny pro vědce byly i před Českou hlavou. Jenže měly dva nedostatky. Především finanční ocenění – za vědecké úspěchy se dávalo 50 000 Kč, v lepším případě 75 000 Kč. Takhle jsme si cenili svoji vědeckou elitu. Ten druhý neduh byl, že o oceněných vlastně nikdo nic nevěděl. Cena se předala někde v ministerské kanceláři a objevil se jednosloupek v nějakém vědeckém bulletinu. To byla veškerá propagace. Vědecká cena musí být v základních parametrech stejná jako jiné ceny. Co dělá slavným Wimbledon? Že se tam hraje o velké peníze a že vítěze každý zná. Takhle jsem chtěl postavit Českou hlavu. Dnes dostávají vědci ceny za 2,5 miliónu korun a předávání se odehrává před diváky televize. To je podstata úspěchu České hlavy.

To mluvíte o současnosti, ale neříkejte mi, že to tak bylo od začátku.

Ten cíl jsem sledoval od začátku, ale pochopitelně jsem narážel na spoustu problémů. Ten pro mne možná nejpřekvapivější byla počáteční nedůvěra samotných vědců. Vůbec jsem tomu nerozuměl, proč jsou rozpačití, když jim chci dát za jejich práci slušnou odměnu a chci, aby o nich vědělo co nejvíce lidí. Jenže pro mnoho vědců je popularita něco nestoudného a reklama na vědu nemravná. Vůbec nechápali, že reklama není sama o sobě nemravná. Nemravnou ji mohou udělat jen témata. Reklama vás učí kouřit a reklama vás odnaučuje kouřit. Je to normální prostředek komunikace a já si myslím, že právě vědci musí využívat těch nejmodernějších komunikačních prostředků. Jinak si jich nikdo nevšimne. No a moc peněz byl také problém, velká odměna jako by zase snižovala charakter vědce, který přece dělá vědu ne pro peníze, ale pro něj je to poslání. Bída cen pro vědce odrážela bídu našeho vztahu k nim.

Jak to myslíte?

Chtěla byste, aby se vaše dítě stalo vědcem?

Určitě by mi to lichotilo…

Ano lichotilo, ale zároveň byste se bála, že si vaše dítě zkazilo život, neboť ho čeká nelehká práce a peněz bude mít málo, čekají ho ošoupané rukávy a marná snaha dostat hypotéku atd. Většina matek chce mít úspěšné dítě a naše společnost dělá úspěšnými
bankéře, sportovce, umělce. Vědců si vážíme, ale považujeme je více méně za pomatené. Sexuolog Jaroslav Zvěřina mi kdysi řekl, že z pohledu jeho oboru, tedy sexuologie, považuje česká společnost vědce za pozitivního devianta. Když se mě novináři ptají, co dělat, aby vzkvétala česká věda a čekají ony opakované pravdy, že musí naše společnost do vědy více investovat, pěstovat jejich společenskou prestiž atd., já radím jediný lék: vytvořme takové podmínky, aby úspěšný vědec byl stejně bohatý jako úspěšný bankéř nebo sportovec. Jestli se tohle podaří, tak nemám o osud české vědy strach. Ale sama cítíte, že jsme od toho zatím hodně vzdáleni.

Vy ale do vědy přímo investujete. Není to příliš velké riziko?

Spousta bohatých lidí vkládá své peníze do nemovitostí, drahých obrazů, aut. Já jim říkám, investujte do vědy, zkuste vložit peníze do nějakého vědeckého projektu, patentu. Je to pochopitelně riziko, ale když se to podaří, tak jsou výnosy neuvěřitelné. Teď celý svět kosí hospodářská krize. To je přesně čas pro nové technologie, patenty. Současná auta už prostě nikdo neprodá, i kdyby bylo šrotovné sto tisíc. Firmy musí přijít s novými výrobky, které mají nové užitné hodnoty. To je jediná cesta, jak se z krize dostat. Škoda, že to zatím mnozí nechápou.

Jsou ale čeští vědci schopni něco opravdu dobrého vymyslet?

Jsou, i když by bylo troufalé tvrdit, že jsme nějaká evropská špička. Věda zatím neměla dost výzev. Výzkum platil hlavně stát a ten nad výsledky příliš nepřemýšlel. Firmy zase do vědy neinvestovaly, protože klidně dosahovaly zisk bez inovací, tak pak proč vrážet peníze do výzkumu. Tohle je podle mého názoru pryč. Teď začne hon na nápady. A i když je jich zatím málo, jsou. Málokdo ví, že to byl Čech, kdo vynalezl zvláštní gel, který lze přimíchat do zubní pasty nebo žvýkačky. Gel vyplňuje všechny trhliny v zubní sklovině, takže nikdy nedostanete zubní kaz. To je větší převrat než poznání účinku fluoru na zuby.

Stejně tak Čech vymyslel safírovou zapalovací svíčku do motoru. Snižuje spotřebu o třetinu, nemusí se vůbec měnit, auto nepotřebuje katalyzátor. Takže já radím: investujte do vědy a ne do zlatých hodinek.

Zdá se, že jste dnes s projektem Česká hlava na vrcholu. Jste s ním spokojen nebo plánujete další rozvoj?

Teď přemýšlíme o expanzi do zahraničí. Mám dojem, že jsme národ, který většinu projektů přejímá ze zahraničí a vlastně nemá ambice nějaký alespoň v evropském rozměru uplatnit. My jsme teď vyhlásili ceny pro talentované Evropany. Dáváme jim zase tučné odměny a hlavně se nám podařilo postavit zcela mimořádnou porotu, která ceny uděluje. Jsou v ní dva držitelé Nobelovy ceny. Je to dobrý pocit, když si člověk uvědomí, že nejchytřejší Němci, Francouzi, Angličané usilují o cenu, kterou někdo vyhlásil v Praze. Upřímně, jsem na to docela pyšný…

Připravila Veronika Kubáčková

Foto: Karel Novák, archiv Česká hlava