Nedávno se mi náhodou dostalo do ruky vaše LP z roku 1968 s názvem Many Faces, na kterém je titul Quo vadis. Byl to také jeden z vašich prvních anglických textů asprávný překlad je Kam kráčíš? Atak určitě nejsem první, kdo se vás ptá – kam kráčíte Josefe?
Tatínek mi říkával, že není nutné někam spěchat, ale naopak vychutnat si první dojem. Určitě měl pravdu, protože osud si vás vždycky najde. Když jsem byl malý, tak jsem se chtěl stát kazatelem. Asi mě fascinoval ten nazdobený člověk, na kterého jsme všichni němě zírali. Pak jsem se viděl v tatínkově profesi a chtěl jsem se také stát skvělým chirurgem a nakonec jsem se dočkal toho, že jsem vystudoval na komedianta. Samozřejmě, že mě herectví od malička přitahovalo. Byla v tom bezpochyby zakódovaná má chuť po romantice a samozřejmě lví exhibice.
Takže jste ve znamení lva?
Psal se jedenáctý srpen roku 1939. Právě skončila občanská válka ve Španělsku, kde si můj tatínek Maxim Laufer během bombardování vedle operačního stolu vzal za manželku španělskou zdravotní sestřičku Edelmiru Perez de Montaněz. Maminka si nepamatovala, jestli jsem se narodil dopoledne, nebo až k večeru. Sice se jí podařilo, že mě mohla porodit v klášteře sv. Petra blízko utečeneckého tábora v Sables d’Ollone nedaleko slavného La Rochelle ve Francii, ale všude byly zatažené závěsy a porod neměla lehký. Vážil jsem hodně přes čtyři kila. Kolik mám z lví povahy těžko odhadnu. Rád mám věci pod kontrolou. Rád se starám o smečku a jsem rád i líný a ochutnávač věcí dobrých.
Dočetla jsem se, že jste dětství prožil v Anglii azároveň jste se svým bratrem Allanem už také komunikovali v mateřské španělštině. Jak jste na tom s mimočeskou komunikací?
Celkem slušně. Každé vícejazyčné dítě je na tom v dospělosti dobře. Tatínek uměl slovem i písmem asi osm jazyků. Jsem břídil, protože já se domluvím asi pěti. Umět jazyk znamená bez váhání vyluštit v daném jazyce křížovku. Nemám v žádném jazyce problémy s akcentem. Tomu se říká mít uši. Maminka byla se svou češtinou nekonečně kreativní a její španělština byla v českých slovech nesmírně kořeněná. Jednou se dceřiny školní kamarádky ptaly, když byly u babičky na návštěvě, jestli Ester babičce a její španělštině rozumí, a ta odpověděla, že to chce trénink, protože babička mluví česky.
Aco bylo pro vás tím největším úskalím, když jste se musel v sedmi letech učit tak krkolomný jazyk?
Byl jsem jinoch. Bylo po válce a Evropa byla plná lidí na křižovatkách. Takže to šlo. Ty největší vady se projevily až při studiu na DAMU, ale šišlavých nás tam bylo víc.
Proč mám ten dojem, že si většina vašich příznivců, ale možná že vůbec většina národa, myslí, že jste jenom zpěvák? Možná zpěvák, který sem tam hraje ve filmu.
Milá dámo! Musím se vám přiznat, že jsem s pěveckou kariérou vůbec nepočítal. Vždyť já pořádně ani na nic nehraju a noty taky valně neznám. Bavil mě rock'n'roll a standardy padesátých a šedesátých let. Tak jsem při studiu dělal všechno, co mě bavilo. Měl jsem vlastní soubor pantomimy. Vystupoval jsem amatérsky s bigbítem a posléze se to tak nějak zprofesionalizovalo a můj hlas se vloudil do povědomí posluchačů. Přišla televize, různé ty tak zvané estrády, pak zájezdy. Několik festivalových úspěchů, zahraniční vystoupení atd. a bylo to tady. Showbyznys si mě našel a bylo málo platné, že jsem občas vystupoval v divadle i v inscenacích jako činoherec. Zpěváci mě mezi sebe nebrali a herci mi říkali, že pěkně zpívám. Tak jsem se snažil najít svou vlastní tvář. Chtěl jsem vždycky, aby ten příběh, který zpívám, bylo sdělení herce.
Myslíte si, že jsou dnešní zpěváci dostatečně herecky fundovaní pro někdy ivelmi těžké role v muzikálech?
Mám takovou zkušenost, alespoň z těch muzikálů, ve kterých jsem už odehrál několik zajímavých rolí, že jsem se potkával se zpěváky bez hereckých zkušeností a bylo zajímavé, že herci, kteří nedosahovali kvalit zpěváků, jakoby tím častým opakováním se začali usazovat v krkolomných tónech. Na druhou stranu zpěváci nasávají a okoukávají herecké grify a jevištní fígle zkušených matadorů. Takže po nějakém čase se rozdíly smazávají, a vyrůstá tak celá generace nových typicky muzikálových interpretů.
Dneska je to pro mě nostalgická vzpomínka na moji diplomovou práci na DAMU, která byla o hercích pro muzikál a také nemohu zapomenout na svoji první muzikálovou zkušenost v dokonce prvním, tehdy ještě československém, muzikálu autorů B.Ondráčka a J. Shneidera „ Gentlemani“. Tenkráte tam hráli hlavně zpěváci a tanečníci, mnozí se zkušenostmi z operety. Jenom já jsem z té mladé gardy byl profesionální herec, co neznal noty.
Média dnes kdejakou, někdy ne moc zdařilou, soutěží často vychrlí celou pleádu tzv. rychlokvašek, co by hned chtěly hlavně hodně a slavně vydělávat. Muzikálové produkce s těmito lidmi okamžitě, dokud ještě na ně svítí reflektory, uzavírají smlouvy na rychle slátaný titul a je na každém z nich, jak se s tou bleskovou popularitou popere. Na skutečné výsluní se doškrábou jen ti nejpracovitější a nejpoctivější. Daleko větší umění je pak na Olympu vydržet co nejdéle. Pak už je to o tom, jestli ten mladý talent dovede svůj dar zúročit. Jestli má skutečně to „něco“, co jiní nemají? Ovládá všechny ty disciplíny – zpěv, tanec, herectví a schopnost naslouchat. Jestliže ano, je z něho osobnost, která má právo na to, aby bojoval o přízeň těch, kteří mu věří a fandí celý život. Takových je málo!
V každé profesi jsou chvíle velkých vítězství ahlubokých zklamání. Anebo, jak se říká, prošvihnutá šance. Ve sportu často rozhoduje ovítězi setina vteřiny nebo jeden míč. Pamatujete si, kdy uvás k takovým zlomům došlo?
Planeta by nežila, kdyby nebylo ano-ne, plus-mínus, černá-bílá, teplo-zima, noc a den, láska-nenávist a také úspěch a zklamání… v oblasti tzv. zábavy je člověk velmi rychle nahoře, ale i dole. Těch drobných i významných úspěchů bylo určitě dost, vzhledem k tomu, jak mi to moje „šoumenství“ šlo docela od ruky. Nerad vzpomínám na ty nezdařilé momenty, nebo řekněme úlety, které si lidé, co mě nesnáší, pamatují daleko více než já sám. Vzpomínám si ale na zlomové situace, které mohly ovlivnit celou moji kariéru. Na přelomu sedmdesátých let, v době, kdy jsem ještě mohl působit v západních médiích, proběhla jakási televizní anketa o hlasování diváků na téma: „Váš oblíbený interpret – bavič“. Docela jsem tenkrát zabodoval, a dokonce přeskočil několik už hodně známých jmen. A tak jsem jako Evropan a vlastně exot z východu dostal konkrétní nabídku na nekomerční vystupování ve slavném ED SULLIVAN THEATRE. Lepší start v té době pro někoho bezejmenného snad ani nebyl. Ed Sullivan ve svém nočním talk show představoval nové tváře a jejich krátké vystoupení prostřednictvím velkých hvězd. V mém případě to byl přímo Frank Sinatra, který ten večer měl být v roli patrona.
Měl jsem v té době skvělého managera – pana Františka Spurného, který se postaral o to, že jsem měl všechny formality vybaveny a sám jsem dřel na tom, aby moje vystoupení bylo k něčemu. Všichni jsme věděli, že jediné, co nám stojí v cestě, je režim a jemu sekundující Pragokoncert, bez jehož svolení to nešlo. Ještě to dopoledne před odletem jsem natáčel ve Stromovce scénu do filmu J.Herze „Petrolejové lampy“. Jenomže jsem se ještě musel cestou zastavit na zmíněném Pragokoncertu pro tu potupnou výjezdní doložku. Na schodech jsem osudově potkal šedou eminenci tohoto bolševického ústavu, náměstka ředitele, a ten mi položil nevinnou otázku: „Kam, tak rychle kráčíte?“ V eufórii ze mě krkolomně vypadlo, že pro doložku, a když ta osoba zjistila, že o tom nic neví a že je to sakra zrovna do USA, tak nemohl samozřejmě jinak, než mi zajistit tak akorát návrat do Stromovky. Čtyřletá dcera mi tenkrát řekla: „A to jsi nemohl říct, že jdeš na procházku?“ Do N.Y. jsem se podíval o dvacet let později, jako anonymní umělec z Prahy.
Stává se, že idol, který se objeví tváří v tvář ase kterým se dáte do řeči, vám vezme veškeré iluze isympatie, které k němu od mládí máte. Myslíte si osobě, že jste takovou dvojí tváří?
Nevím – asi ne. Být v roli je samozřejmě něco jiného. Nemyslím si, že mám zrovna velkou zásobu kvalitních vlastností, ale rozhodně si na nic nehraju. Jak působím na vás?
To si ještě nechám pro sebe. Zatím dobře. Ajak vás oslovila známá jména. Vím, že jste se setkal s Beatles ajinými. Nebylo tam rozčarování?
Ne nikdy! Těch slavných jmen, která mi osud přihrál do cesty, byla velká řada. Asi nejsilnější zážitek bylo setkání s Beatles u příležitosti premiérového večírku filmu „Help“. S Geraldinou Chaplinovou jsme si povídali v hotelu National na Kubě o obsazení a vyhlídkách natáčení Chaplinova životopisného filmu. Josefina Bakerová mi v letadle ukazovala fotografie všech svých adoptovaných dětí. Sešel jsem se s autorem hudby muzikálu Oliver Twist, Lionelem Bartem, který mě ujistil, že noty vždycky nejsou nutné, protože sám celý muzikál napískal. A byli tu další a další – jako např. James Brown, Louis Armstrong, Tom Jones, Duke Elington, je jich dlouhá řada. Jenomže stejnou váhu pro mě měli takoví jako Jan Werich, Miloš Kopecký, Vladimír Menšík, Mařenka Rosůlková a dlouho by to nekončilo.
Hovoříte často oosudu. Věříte, že se vám dějí věci díky osudu, nebo je to jenom slovíčkaření?
Nevím, nejspíš to slovo často používám. Jenomže člověk svým konáním si vlastně sám často naběhne na situaci, která se mu může stát osudnou a kolikrát je to špatně pochopený žert, nepovedený záměr, zbytečná trucovitost nebo okolnosti, které vás emotivně přinutí dělat nečekané věci. Těžko se vrací vyřčené a nelehko se člověk vyrovnává s nerozvážným omylem.
Nezdá se vám, že se zbytečně vystavujete kritice na adresu vaší různorodé činnosti? Určitě se všechny ty vaše aktivity nedají dělat stejně dobře.
Texty písní jsem začal psát proto, že jsem měl vždycky grafomanské sklony, a také proto, že ze začátku neměli renomovaní textaři ani čas ani důvod mně - neznámému něco psát. Kromě Petra Rady. Od té doby jsem jich napsal, a nejen pro sebe, kolem čtyř set. Scénáře k pořadům jsem si vymýšlel rád, protože jsem mohl mnohé ovlivnit. S režírováním jsem to bral vždycky vážně a snažil jsem se, ať to byla televize, divadlo nebo zájezdový pořad, aby byl můj rukopis čitelný. A to se také stávalo proto, že zrovna nikdo jiný nebyl po ruce, tak jsem se toho ujal a pomalu se dovzdělával.
Když jste mi v tom omezeném čase už poskytl tolik informací, řekněte mi, co vy ačas? Jak hazardujete, eventuelně hospodaříte s časem?
Zdálo by se, že když je člověk sám, že nemusí nikomu podléhat, je tak zvaně pánem svého času a nakládá se svým rozvrhem, jak se mu to hodí. Já už dávno vím, že to tak není. Nejlepším hnacím motorem je tlak. Nekompromisní Ded line. Pevný datum premiéry atd. Ze začátku to funguje, ale právě časem přijdete na to, že bez skutečného zázemí to nejde. Jenom ti nejbližší vám zajistí tu důležitou oázu, kde můžete se svými starostmi, pochybnostmi i sem tam nějakým úspěchem zakotvit. Potřebujete nejvěrnějšího kritika i konzultanta a tam skutečně funguje rodina, která vám obohacuje a také šetří čas, protože na jiný blbosti ho už nemáte.
Triviální otázka – na koníčky, jestli ještě nějaké máte, je čas? Vím, že jste jeden čas trénoval, nevím, jak se to jmenuje, aikido? Že ještě hrajete tenis ataké slušně fotografujete.
Urputně jsem nikdy nekoníčkoval a k tomu, co jste vyjmenovala, jsem si nedávno krátil čas na koni a také jsem si vyzkoušel offroadové závodění.
Takže se vrátíme k původní otázce – Kam kráčíte Josefe v poslední době, kdy ovás není mediálně ani jinak moc slyšet?
Právě v minulé sezóně jsem skončil své působení v muzikálech Jack Rozparovač, Jekyll a Hyde, Hamlet a také Galileo. Ani jeden se momentálně nereprízuje, takže jsem měl dost času na dopsání několika textů i pro jiné zpěváky a hlavně se věnovat své v pořadí druhé komedii, kterou jsem nedávno dopsal. Také se letos chystám po mnoha letech na skutečné koncertní turné v rámci mých sedmdesátin. Zatím je nasmlouvovaných asi 15 koncertů v různých městech Čech, Moravy a Slovenska. První bude 5. 10. 2009 v pražském divadle Hybernia. A to věrně jako vždycky s orchestrem Golem, se kterým jsme si také splnili takové dávné přání – natočit si swingovou desku. Ve skutečnosti je to dvoj CD s názvem „Comfort“ a jsem hrdý na to, že se to povedlo ve vlastním studiu.
Mám tomu rozumět tak, že ještě ke všemu podnikáte s nahrávacím studiem? Vy máte určitě po kapsách několik náhradních životů.
Už čtvrtým rokem vlastníme s partnerem hudebníkem a skvělým zvukařem Ivanem Umáčeným nahrávací studio LAMA na příjemné adrese v Praze 6. Mnozí se domnívali, že podnikat v tak pokročilém věku je poměrně dost riskantní, zatímco my jsme si řekli, že nebudeme tzv. tlačit na pilu a že si ještě užijeme profesionální klukovinu. Bylo nám od začátku jasné, že v konkurenci cca 120 zvukových studií v Praze a okolí budeme muset vymyslet takovou image, abychom se dostali do užší konkurence. Prvním krokem byla adresa, dalším krokem prostředí a vybavení. Vzhledem k vnitrobloku jsme získali i možnost parkování (dnes velmi důležité) a funkční je i terasa o slušné rozloze. Řekli jsme si, že se pokusíme konkurovat, dejme tomu, asi dvaceti studiím tím, že příjemně přizpůsobíme ceny vzhledem k menšímu počtu zaměstnanců a jako frajeřinu, že se nebudeme dívat na hodinky. Pro upřesnění: je někdy lepší pro klienta zaplatit si baget než omezený čas. Studio je funkčně vybavené pro natáčení jak hudebních zvukových snímků, tak i pro dabing a velmi často se zabýváme i reklamní činností. Jsme schopni pro zájemce, tj. firmy a jiné klienty, vytvářet reklamní spoty, slogany a na základě dobré hlasové databáze zkompletovat profesionální výsledky. Už jsme dělali například pro farmaceutické společnosti, stavební společnosti a pravidelně pro hypermarkety. Příjemnou prací v našem studiu je nahrávání audioknížek. V našem studiu je možnost využití i zkušebny, ve které pravidelně pracují kapely různých hudebních žánrů, jako je například Night Work, a divadelní spolky. Abych nezapomněl, najdete nás na www.aglama.cz
Děkuji Vám za rozhovor aQuo vadis právě teď, Josefe?
Koupím si tabulku hořké čokolády, nechám si spravit boty, zajdu si k holiči, podívám se, co je nového na emailu, a jako správný lev si dám po dobrém obědě odpolední siestu. Večer mám zájezd. Budu na vás myslet, i na váš časopis, ať se vám daří nejméně tak dlouho jako mně.
