Jste vědkyně světového formátu. Můžete nám přiblížit svoji práci?
Jsem mikrobiolog-imunolog a celý život pracuji v Mikrobiologickém ústavu Akademie věd ČR na imunologickém oddělení. Posledních dvacet let se mé vědecké bádání soustředilo na vývoj nové generace protinádorových léčiv.
Proč jste si vybrala zrovna tuto oblast?
Nádorová onemocnění dnes představují druhou hlavní příčinu smrti. Jejich množství se určitě zvyšuje, ale zároveň se zvyšuje i počet nových diagnóz, a to hlavně díky lepším diagnostickým přístupům, než jaké byly k dispozici před řadou let. Pořád je to ale choroba, které se každý obává a která nepochybně ohrožuje život. Je ale současnými prostředky léčitelná, často dokonce i vyléčitelná, pokud se začne léčit včas. Úskalí je v tom, že onemocnění nám v řadě případů nedělá žádné problémy a my přicházíme k lékaři až ve chvíli, kdy začneme mít nějaký problém, a to je často za pět minut dvanáct, někdy i pět minut po dvanácté.
Vyvíjíte nové léky proti rakovině, v čem se liší od těch předchozích?
Protinádorová léčiva jsou vlastně vyvíjena tak, aby zabíjela rychle se dělící buňky. Jenomže ty nejsou jenom v nádorech, jsou například také v kostní dřeni. A tak protinádorová léčiva zabíjejí nejen rakovinné buňky, ale také zdravé buňky v kostní dřeni, ale i v jiných zdravých tkáních a orgánech. Léčiva, která vyvíjíme v ústavech Akademie věd mají především tu vlastnost, že jsou daleko účinnější v přímém zabíjení nádorových buněk. Kromě toho mají dvě další mimořádné vlastnosti. Především výrazně snižují vedlejší toxické účinky. Takže my říkáme, že tato léčiva mají výrazně sníženou nežádoucí toxicitu, t.j., zabíjejí nádory, ale nepůsobí na zdravé buňky. To je možné proto, že jsou tzv. směrovaná, mluví se o směrovaných polymerních léčivech.
Zmiňovala jste dvě mimořádné vlastnosti nových léčiv. Jaká je ta druhá kromě výrazně nižších vedlejších toxických účinků?
Máme bezpečně prokázáno na zvířatech, že těmito směrovanými léčivy nepoškozujeme imunitní systém. Nejenže nesnižujeme obranyschopnost organismu, my ji dokonce zvyšujeme. Nová léčiva dokonce stimulují imunitní odpověď proti nádoru. To znamená, že výsledkem terapie není jen odstranění nádoru, ale i schopnost odolat opakovanému ataku. Mluvím teď o experimentu. U původně nemocných zvířat byl nádor odstraněn a v případě, že ho uzdraveným zvířatům znovu podáme, a teď pozor, necháme je bez léčby, až sto procent myší opakovaný útok nádoru přežije. Tohle je vlastnost, která je konstantní, prokázali jsme ji u všech dosud námi testovaných modelů.
To znamená, že by se lidé již nemuseli obávat metastáze rakoviny?
Každý výzkumník je určitě skromný, pokud se začne mluvit o možné aplikovatelnosti pro lidi. Kdybychom u lidí dosáhli desetinu toho, co máme v experimentálním modelu, bude to významný pokrok léčby. Myslíme si, že tito lidé by byli chráněni proti případnému metastatickému rozsevu. Protože nádory vznikají na jednom místě, většinou z jedné buňky, tam se namnoží a po určité době podle typu nádoru se začínají odtrhávat dceřiné buňky, které se rozběhnou po organismu, někde si sednou a tam buď čekají a nějakou dobu nic nedělají, a nebo se tam začnou rychle množit. Tyto metastáze je právě to, co potom většinu lidí zabije. Primární nádor se dá většinou léčit a vyléčit, metastáze obvykle ne.
V roce 2005 jste získali ocenění Česká hlava. Za co konkrétně vám byla udělena?
Toto ocenění jsme dostali za inovaci ve výzkumu v oblasti směrovaných léčiv. Ceny si moc vážíme a jsme rádi, že i ostatní si všimli, že zde děláme, řekla bych, světově uznávaný výzkum.
Nepochybně se jedná o objev světového formátu, ale dostaly se tyto výsledky z malé země uprostřed Evropy i do světa?
Ano, dokonce o nás napsal americký profesor Allan S. Hoffman, vědec přednášející na Washingtonské univerzitě bioinženýrství, ve světově uznávaném časopise Journal of Controlled Relase, vydáváném pro lidi, kteří se právě tímto výzkumem zabývají. Poprvé jsem ho viděla na sympoziu v Praze v roce 1984. V té době už jsem na výzkumu pracovala asi rok. Pozval mě, abych za půl roku přiletěla přednášet na univerzitu do Washingtonu. Pak si nějak popletl letadla a potřeboval být za půl hodiny na letišti. Naštěstí ještě nebyly bodové systémy, jela jsem opravdu rychle. Později mi z Ameriky napsal krásný dopis: „Jsem strašně rád, že přijedete do Ameriky. Máme tu kovboje. Ty krotí koně stejně jako vy auto:)“. Tak to je docela hezká historka, která mě v této souvislosti napadla.
Za jak dlouho můžeme lék očekávat na trhu?
To je vždycky za hodně dlouho. Oficiální údaje farmaceutických firem jsou, že vývoj takového léku trvá tak 20 až 30 let. Není to jen v Čechách a není to jen otázka peněz, prostě to tak dlouho trvá. Ale samozřejmě, kdyby tam bylo 10x víc peněz, trvalo by to kratší dobu, ale průměr je takový.
Nyní je tedy lék ve fázi, kdy musí ještě projít klinickými testy na lidech.
Zentiva, k.s. dokončila preklinické testy, to jsou testy stability a testy na různých zvířatech. Teď máme za to, že připravuje dokumentaci pro zahájení klinických testů. A pak bude záležet na tom, jak dlouho budou testy trvat. Dnes v podstatě není rozdíl, jestli testujete lék proti rakovině nebo léky na bolení hlavy. Určitě každý souhlasí s tím, že lék proti bolesti hlavy se má otestovat tak, aby nebyla absolutně žádná pochybnost o tom, že pro pacienta nepředstavuje žádné riziko. Diskutuje se ale možnost postupovat jinak, alespoň u některých léků zachraňujících život a testovat lék jako tzv. orphan drug, to je léčivo na vzácné choroby například některá ne přiliš častá nádorová onemocnění. Léčivo by muselo samozřejmě také projít řadou náročných klinických testů, ale byly by přístupnější jak klinicky tak finančně.
Jaký to byl pocit v okamžiku, kdy se vám podařilo dosáhnout dlouho očekávaného výsledku?
Začali jsme s pokusy už kdysi dávno. Jako imunolog jsem byla dost skeptická, měla jsem pocit, že to cílené dovezení někam je poměrně složité. Když se ukázalo, že to funguje, bylo to jako detektivka. Pokus začnete jeden den a pak trvá řadu dní. Každý den chodíte do práce a koukáte se jestli to funguje nebo nefunguje. Ze začátku jsme používali myši. Těm, které umíraly, jsme říkali myši, a těm, které přežily, myšky.
Teď se asi řada lidí pozastaví a bude se ptát, zda je nutné dělat pokusy na zvířatech? Jaké pro to máte důvody?
Samozřejmě zde byla otázka, jestli musíme myši skutečně použít, a zda si nevystačíme s in vitro výzkumem, to jsou pokusy v tkáňových kulturách. Naprosto zodpovědně říkám, že nevystačíme. V in vitro systémech děláme úplně všechno, těch pokusů jsou stovky. Ale musíte si uvědomit, že in vivo t.j v organizmu, to není jen o nádoru, o boji mezi nádorem a léčivem. Do hry vstupuje neuroendokrinní a imunitní system a také vyšší nervová soustava a všechny můžou léčbu pozitivně i negativně ovlivnit. Pacient, který vstupuje s pozitivní reakcí a který řekne, já se nevzdám, já to přežiju, tak dopadá mnohem mnohem lépe než pacient, který je pasivní. Hlava dělá moc a slogan „Veselá mysl – půl zdraví“ je pravdivý. Čili, my nemůžeme in vitro otestovat interakci hormonálního, imunitního a nervového systému, které mají na výsledek terapie významný efekt. A co se myší týče? Řekla bych, že nikdo moc nepřemýšlí nad tím, jest-li na podzim, na chatě nasype myším jedovaté zrní. Já v tom tak moc velký rozdíl nevidím.
Co Vás vedlo k tomu, zabývat se právě tímto oborem. Je tam nějaký impulz v dětství, nebo jste se k vědě dopracovala náhodou?
Já jsem se někdy ve třinácti letech rozhodla studovat mikrobiologii. Důvodem byl náš nepříliš povedený detektivní film. Byl v něm zlý mikrobiolog, který cíleně připravoval nebezpečné mikroby, a pak ti hodní, kteří se mu v tom pokoušeli zabránit. Mně se strašně líbila laboratoř, ty Petriho misky a pipety. Když maminka viděla, jak o tom pořád mluvím, koupila mi k Vánocům knížku od amerického spisovatele Paula de Kruifa Lovci mikrobů. Jsou to úžasné příběhy o tom, jak Pasteur a ostatní vystopovali první mikroby. Když jsem si to přečetla, řekla jsem si, já budu mikrobiologem. Začala jsem studovat Přírodovědeckou fakultu UK a jako mikrobiolog a také virolog jsem ji ukončila.
Fakultu jste tedy dostudovala jako mikrobiolog, ale jak jste se dostala k imunologii?
K imunologii jsem se dostala náhodně a dodnes za to vděčím svému druhému manželovi. V předposledním semestru jsme měli imunologii, kterou přednášel a zkoušel právě on. Doporučil mi, abych šla na Akademii dělat přijímačky na imunologii. Já si do dneška pamatuju, jak jsem řekla „Imunologii?! Tu já nikdy dělat nebudu, já chci dělat virologii“. Přesto jsem na přijímačky šla a vzali mě. Tak můj druhý manžel vlastně rozhodl o mém životním poslání. On řekl, kam mám jít, vedoucí katedry mi to dokonce nakázal, já jsem nějak tou zkouškou prolezla a od té doby jsem tady a myslím si, že imunologie je ten nejkrásnější obor, který existuje. Bez imunologie by totiž všechny ostatní systémy nefungovaly. Protože kdybyste se narodili a neměli imunitní systém, tak se nadechnete a nejpozději do několika dnů zemřete.
Vaši kancelář zdobí mnoho fotografií Vaší rodiny, hlavně vnuků. Jak se Vám podařilo skloubit vědeckou činnost, vědeckou práci a rodinu? Věda jde velmi rychle dopředu a taková dvouletá pauza může znamenat hodně těžký návrat…
Děkuji za tuto otázku. To je situace, které se řada mladých nadějných talentovaných vysokoškolaček obává. Já jsem strašně toužila mít rodinu a děti a rodina je pro mě to největší štěstí. Když jsem měla první dceru, dostala jsem první pozvání přednášet jako genetik do Paříže, takže už jsem něco v těch dvaceti osmi, třiceti letech uměla. Ale měla jsem dvě děti, dcery mám po třech letech. Budete se divit, ale byla jsem doma skoro pět a půl roku. Když jsem byla prvně v jiném stavu, byla jsem přesvědčená, že se do půl roku musím vrátit, protože se to beze mě neobejde. Tohle mě velmi brzo opustilo a musím říct, že těch pět let strávených doma s dětmi, považuji za krásné a šťastné období mého života. Pak jsem se o péči podělila s mojí maminkou a také s manželem. Ráno na šestou do práce a v půl čtvrté jsem byla doma. Odpoledne jsem s nimi chodila cvičit, na kroužky, vařila teplé večeře. A když šly spát, pokračovala jsem ve své práci. Musím říci, že to bylo náročné, než děti dorostly do věku kolem osmi, deseti let, ale zvládnout se to dalo. Chce to dobrou organizaci a umět rychle pracovat. Všechno tohle úsilí však stálo za to!
Potýkala jste se někdy s mužskou konkurencí?
Teď jsem tu otázku čekala. Stává se mi, že se různé organizace ptají, zda pociťuji konkurenci ve svém oboru. Já neříkám, že neexistuje v jiných oborech. Já jsem ji ale za celou dobu ve vědeckém oboru nikdy nepocítila. Tady je totiž úplně jedno, jestli jste bílá, žlutá, kostkovaná, jestli jste mužský nebo ženská. Tady záleží na tom, co říkáte, co umíte. A že by mi na vědecké konferenci v zahraničí něco pánové slevili jenom proto, že jsem ženská a bylo mi třeba osmadvacet, tak to teda ne. Ale ani jsem se nesetkala s tím „No jo ženská“ a tehdy ještě z Československa, „co nám tu bude povídat“.
Téměř celou svoji kariéru hledáte lék pro pacienty, kteří už rakovinu mají. Máte ale recept na prevenci této nebezpečné nemoci?
Já bych jim řekla jednu věc. Zní to jako klišé, ale není to vůbec tak. Už jsme tady o tom mluvili – Veselá mysl – půl zdraví. Když se mě někdo ptá, jaké potravinové doplňky si kupovat, říkám, kupte si kilo pomerančů a běžte do divadla nebo na koncert. Já sama to dělám taky tak.
Někdy je v pracovním procesu těžké udržet „veselou mysl“. Máte radu i tady?
Myslím si, že důležité je, abyste si vybrali zaměstnání, které vás opravdu baví. Zaměstnání, které děláte jako koníčka, kde si můžete do jisté míry ovlivňovat to, na čem pracujete, jak pracujete a s jakými lidmi. Pokud jsou tyto tři podmínky splněné, myslím, že dokážete v životě úplně všecko. To je ta rovnováha pro udržení optimismu. Jako ředitelka jsem stála skoro osm let v čele velkého Mikrobiologického ústavu, a z té doby používám ono rčení, že mám optimismus v pracovní náplni. Ředitel má být dobře naladěn. Jestliže se vyskytnou nějaké problémy, nemáte je ventilovat, ale máte je vyřídit, aby lidé kolem vás byli v pohodě. Já se ráno vždycky budím s dobrou náladou, je jen otázka času, jak rychle mi ji někdo zkazí, že jo :).
Fotoalbum
