Jana Bobošíková: Běžím na dlouhé trati

"Jsem vděčná životu, že mi přinesl řadu výher. A dal mi k tomu poznání, že vyhrát můžete jen tehdy, když umíte nést riziko prohry. Věřím na práci a na odvahu. A vím, že svět opravdu nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč." Krásná a odvážná dáma, která umí polarizovat veřejnost jako málokdo, s naprosto svobodným rozhodováním – to je Jana Bobošíková.

Dívala jsem se na internetu na diskuze pod vašimi články, a to je opravdu pouze pro silné nátury…
Víte, za anonymitu se obvykle skrývají zbabělci a to jsou lidé, kteří mě opravdu nezajímají.

Kde v sobě berete tu sílu vstupovat do výzev, které jsou jednoznačně kontroverzní a které by neustál kdejaký muž?
To je prosté. Snažím se dělat věci, se kterými se mi dobře spí, ať už je to v rodině, v podnikání, v kariéře či v politice, prostě když si myslím, že je něco správně, tak jdu a udělám to. Život mi dopřává ten luxus, že se mohu svobodně rozhodovat, co je správné. Samozřejmě, že už jsem natolik zkušená, že dokáži následky svého rozhodnutí odhadnout. Ale já ve svém pracovním životě neběžím běh na krátkou trať, já běžím dlouhou trať a na ní je to jako v životě – jednou jste dole, jednou nahoře. Někdy se vám může stát, že krok, který uděláte, je v daném momentu relativně předem prohraný a nepopulární, ale dá vám dobrý základ do další životní etapy.

Je obecně známo, že žen v české vrcholné politice je žalostně málo, jak je to v Evropském parlamentu?
Samozřejmě je tam mnohem větší poměr žen, zhruba jedna třetina. U nás je to tuším dvanáct nebo šestnáct procent… A pochopitelně jsou daleko víc vidět! Od té doby, co jsem v politice, tak je mé poznání jednoznačné – muži jsou na řeči a ženy na práci. Nechci samozřejmě generalizovat, ale pokud jde o každodenní práci politika, to znamená hovořit s občany, řešit jejich problémy, zajímat se o ně, tak v tom ženy jednoznačně vedou. Pochopitelně jim pak nezbývá tolik času na stranická grémia, kde si pánové rozdělují korýtka a plánují své kandidátky tak, aby v nich „proboha“ na prvních pěti místech nebyla žádná žena. Ony to však mají odpracované, spíš vědí, co lidi trápí, a hlavně je pro ně důležitější cíl než vlastní ego. U mužů to někdy bývá naopak, to ego je tak veliké, že přes něj na cíl není vidět. Samozřejmě to neplatí na všechny muže, ale to jsou spíš výjimky.

Co si myslíte o kvótách - rovnosti šancí, o kterých se často mluví?
Já jsem proti jakýmkoliv kvótám. Konec konců i země, kde jsou zavedeny, například ve Francii, kde platí tzv. zipový systém, by tím pádem mělo být na kandidátkách padesát procent žen a padesát procent mužů, jinak platí pokuty. Věřte tomu, že strany raději zaplatí pokuty! Myslím si, že tyto věci by měly vyplynout z konkrétní situace a z angažování jednotlivých lidí. Já nyní kandiduji do Evropského parlamentu jako lídr koalice Suverenita a na prvních čtyřech místech kandidátky jsou ženy a z devětadvaceti míst kandidátky je patnáct žen. Prostě se v mém okolí našly ženy, které se chtějí angažovat a hlavně, které se již dlouhodobě zapojují do veřejného života na nejrůznější lokální úrovni. A to myslím na občanské úrovni, v nejrůznějších občanských sdruženích…

Mezi našimi muži je mnoho těch, kteří se těžko vyrovnávají s úspěšnou či angažovanou manželkou, najednou zjistí, že nemají každý den teplé večeře, či dokonce musí pomoci s úklidem…
Matchismus a patriarchát zde pochopitelně fungují, ale záleží na ženě, jak si své postavení v rodině vybuduje. Rozhodně ale stojí za to vystoupit z role domácí puťky a vybojovat si místo „na slunci“. Věřte, že není pravidlem, že by takovouto situaci řešil muž radikálně. Jen se s tím musí po svém vyrovnat, a to mu určitě chvíli trvá. Je to věcí volby, ženy by měly být vnitřně přesvědčeny, že dělají správnou věc, a nezaleknout se překážek. Nejvíce klacků házejí pod nohy ti, kteří nic nedělají, a těch je hodně!
Samozřejmě důležitá je i životní etapa, ve které se žena nachází. Když jsem měla malé děti, tak jsem také znala jenom práci a rodinu a nezbýval mi čas ani na kino... Teď, jak jsou dcery velké, mohu se věnovat věcem veřejným, aniž bych měla pocit, že svou rodinu o něco ochuzuji. Naštěstí můj muž často kvůli podnikání cestuje, a tak nevyžaduje nějaký dokonalý „domácí servis“. Domácnost lze v dnešní době zvládnout velmi jednoduše, jen je to otázka organizace a priorit.
Mám štěstí, že manžel považuje mou politickou dráhu za projev občanské zodpovědnosti, a fakt, že mi v ní pomáhá, za svou podnikatelskou zodpovědnost. My už se dávno nepřeme, proč do politiky, ale jak v ní…

Nemyslíte, že ženy jsou takové křehčí nádoby a ta bitva, která se odehrává na těch nejvyšších politických postech, je od vrcholné politiky odrazuje? Jak je motivovat, aby se do vysoké politiky pustily?
Já to řeknu velmi jednoduše: Buďto tento prostor ponechají mužům a budeme mít mužské zákony a mužské vidění světa. A to není nic proti mužům! To je realistický fakt. A nebo se zapojí a v tomto mužském světě bude více ženského vidění a praktického přístupu ke každodenní práci, přibude více soucitu se starými lidmi, více cítění s dětmi. To je prostě ženský přístup k životu. Ony se ve vlastním zájmu nesmějí nechat odradit, politika není výsostné právo mužů, politika je občanská záležitost. Rozhodně nechci zakládat žádné feministické strany, já sama mám k feminismu hodně daleko…
Já jsem uzavřela pro letošní volby koalici se Stranou zdravého rozumu, v jejím čele sice stojí muž (Petr Hanig), ale je v ní spousta žen, které jsou právě ty „ženy činu“. Mají zastoupení v komunální politice a právě v té své vesnici či městečku dokáží tvrdě pracovat pro ostatní. Prostě, když je někde potřeba pro občany nebo město či vesnici něco udělat, tak jdou a udělají to! A tomu fandím.
Za všechny uvedu jeden příklad z naší kandidátky: je na ní i ing. Yvona Průšová, daňová poradkyně, která se na Ostravsku angažuje ve Sdružení byty OKD a chce dosáhnout toho, aby byty, prodané ve zpackané privatizaci, zůstaly za rozumnou cenu ke koupi občanům. Jedná se o 44 tisíc bytů, to není žádné legrace! Tato paní si už rok a půl koresponduje bez jakékoli bázně s Evropskou komisí, jezdí na ministerstvo financí a svou každodenní prací se bije za práva a budoucnost občanů ve svém regionu. To je pro mě kandidát do Evropského parlamentu! Takové lidi já hledám, já nehledám produkty partajních sekretariátů…

Je o vás obecně známo, že patříte do tábora odpůrců Lisabonské smlouvy, čím si  vykládáte, že se v podstatě o jejím obsahu veřejně nediskutuje? Třeba na rozdíl od „radaru“, o kterém ví veřejnost téměř vše!
V České republice nastal politický nihilismus. Hlavní hráči, kromě prezidenta republiky, s touto smlouvou slepě, bez přemýšlení, souhlasí nebo ji, podle mých zkušeností, vůbec nečetli. Vláda, drtivá většina poslanců i část senátorů se nechali vmanévrovat pod určitý politický tlak evropských elit, od nichž všude slyší, že je Lisabonská smlouva nutná a potřebná. Víte, ono se vám snadno zalíbí v těch velkých sálech, kde na vás dýchne „velký majestát“, kde se všichni usmívají, starají se o vás olivrejovaní úředníci, všichni si připadají velmi důležití, všude vlají vlajky... Najednou se stýkáte s těmi, které jste před nedávnem viděla jen v televizi... Slabší povahy tak velmi snadno v tomto prostředí podlehnou iluzi, že konají dobro. Je to velmi nebezpečné prostředí. Právě v něm se ale rozhoduje o tom, jak bude žít 450 milionů občanů Evropské unie! A že nás tam ve volbách poslali občané vlastní země, ne nějaké „elity“ nebo úředníci. Na to se v těch bruselských klimatizovaných palácích pod křišťálovými lustry rychle zapomíná. Tady je podle mě zakopaný pes. 
Já bych velmi přivítala, kdybych si mohla v otevřené diskuzi rozebírat jednotlivé paragrafy Lisabonské smlouvy s jejími příznivci, ale zatím se nenašlo žádné médium, které by takový pořad zorganizovalo. To by si ji musel také nějaký redaktor přečíst, ona je totiž hodně složitá… A ani ze strany politiků není vůbec vůle se o smlouvě bavit. Mě to moc mrzí, protože Lisabonská smlouva je největší zásah do suverenity tohoto státu od rozdělení republiky v roce 1993.

Teď před blížícími se volbami do Evropského parlamentu se nemohu nezeptat: Já jako volič dám mandát konkrétnímu poslanci, ale o jeho práci v EP se prakticky nic nedozvím…
To vše je výsledkem politické a v tomo případě i novinářské etiky a priorit, například britští poslanci jsou pod neustálým drobnohledem svých novinářů. Naše média se o práci českých poslanců prostě nezajímají. Já osobně si myslím, že je to škoda, protože je třeba si uvědomit, že Evropský parlament dnes schvaluje asi osmdesát procent právních norem, které ovlivňují život občanů i na tomto území.

Tak a dost vážných témat… Vím, že jste zákaznicí jedné z našich nejlepších módních návrhářek Tatiany Kovaříkové, váš šatník musí asi být dost rozsáhlý…
To máte pravdu, oblečení je v mém angažmá důležité, dodává mi sebedůvěru. V mé garderóbě převládají kostýmy a nejraději jsem, pokud se nemačkají. Hodně toho nacestuji. Proto jsem moc ráda, že už jsem skoro dva roky zákaznicí Tatiany Kovaříkové. Její kostýmy jsou jednoduché, s dokonalými detaily a z úžasných látek. Tatiana je jedna z mála lidí, které poslouchám na slovo. Ze začátku jsem měla k určité látce nebo střihu výhrady, ale ona mě vždy přesvědčila, abych do modelu šla, a vždy měla pravdu.  
Každá žena, v jejíchž finančních možnostech je nechat si ušít oblečení přímo na míru, by neměla váhat. A nemusí to zrovna být slavné návrhářské jméno. Pokud žena vystupuje na veřejnosti, je pro ni ten pocit, že „jí to sedí“, velmi důležitý. Pozvedne sebevědomí.
Jinak nejsem žádný módní maniak, „neujíždím“ na žádné ženské slabůstce. Boty, které jsem si dnes vzala na focení, mi koupila dcera v Londýně ve slevě. A vlastně džíny, co mám na sobě, jsou také od dcery.
Snad jediné, co opravdu zbožňuji, jsou thajské masáže, to jsou moje lázně! Vždy mě postaví na nohy. Bez mučení přiznávám, že nesportuji, to, až na plavání a golf, nenávidím. Kvůli dětem jsem se přinutila postavit na lyže či vzít do ruky tenisovou raketu, ale od té doby, co to umějí daleko líp než já, jsem vše s radostí uklidila.
Co opravdu miluji, je cestování, hned jak mohu, tak vyrážíme s manželem do světa. Ale asi vás zklamu, naším cílem nejsou žádná známá cestovatelská či romantická místa. Největším zážitkem pro mě byla návštěva japonské automobilky Toyota, pivovarů v USA nebo některých skláren v Turecku. Zajímá mě firemní kultura jinde na světě, takže vždy, když někam jedu, tak vedle klasických turistických cílů hledám možnost podívat se do těchto míst. Řeknou totiž o životě i lidech v dané zemi více než Skalisté hory, rezervace nebo Mys dobré naděje.


Ing. Jana Bobošíková (narozená 29. srpna 1964) je česká redaktorka, moderátorka a politička. Po absolvování Vysoké školy ekonomické pracovala pro Českou televizi, Hospodářské noviny, ČRo – Radiožurnál a Frekvenci 1. Svou práci v českých médiích zakončila moderováním diskusního pořadu Sedmička na TV Nova. Od roku 2004 je nezařazenou poslankyní v Evropském parlamentu, kde patří mezi nejaktivnější europoslance České republiky. V roce 2006 založila stranu Politika 21, jejíž je předsedkyní. Letos kandiduje do evropských parlamentních voleb jako lídr koalice Suverenita. Je vdaná, manžel Pavel Ing. MBA je úspěšný podnikatel, dcery Jana (22 let), Pavla (16) let.