Paní místopředsedkyně, jak vnímáte současnou politickou situaci?
Jsme před volbami a to je vždy hodně napjatá atmosféra – jak ve společnosti, tak v každé politické straně. Nehledě na to, že se nacházíme ve fázi, kterou pro sebe nazývám „politický thriller“, a ještě má od roku 2006 snad všechny možné zápletky.
Často citujete politickou brožurku z roku 1916 s názvem Jiný život, a to právě v souvislosti s tím, že politika v posledních letech dost „zhrubla“. V čem to zhrubnutí spatřujete nejjasněji?
Sněmovnu vnímám jako místo, které je přímo určené ke střetu názorů. Ale jakmile se přistoupí k osobním útokům, pak už nejde o výměnu názorů, která může pomoci k formulování nějakých otázek a k jejich následnému řešení ve společnosti. Pak už to je závod o to, kdo koho více urazí, aby se tak dostal do centra pozornosti médií. To zhrubnutí má lidskou rovinu. Přišli sem lidé, kteří takto pojímají politiku. Druhou rovinou je i rozpolcená atmosféra ve společnosti, která nedává silám napravo ani nalevo dostatečný mandát k tomu, aby uskutečnily svůj program. Z toho pak vzniká obrovská nervozita, jejímž výsledkem je eskalující napětí. Jsem tady 11 let a za tu dobu se neprohlubuje pouze neschopnost zabývat se argumenty, zvažovat je a nalézat řešení, ale také agrese.
Co pro vás bylo zásadním impulzem pro vstup do vysoké politiky?
Byla to výzva od mých kolegů a přátel ve Žďáru nad Sázavou, kteří za mnou v roce 1994 přišli a přemlouvali mě, ať se účastním komunálních voleb. Mně se vůbec nechtělo. Měla jsem dva roky fungující knihkupectví, byla jsem z něj nadšená, byl to můj sen a trávila jsem tam všechen čas. Nicméně pak jsme to začali probírat z racionálního pohledu – že být zastupitelkou není zase takový časový nápor, že to není placená funkce a že buďto jednou za měsíc půjdu na zastupitelstvo, nebo dvakrát do měsíce na radu, a to mě nakonec přesvědčilo. Takže krátce řečeno – byla jsem ke vstupu do politiky vyhecovaná. Politika mne zajímala vždycky, ale v té době bych se pro ni sama nerozhodla.
A co bylo dál?
Pak jsem byla tedy komunální političkou a politickým zvratem přišly předčasné volby v roce 1998, ODS se tehdy rozštěpila na ODS a Unii svobody. Na jižní Moravě proběhlo toto štěpení velice silně a v ODS nezůstal takřka nikdo. Když se tehdy sestavovala kandidátní listina, tak se hledali spíše dobrodruzi, kteří půjdou do předem prohrané bitvy. A díky tomu, že nebyly žádné tlaky na obsazení míst, stala jsem se v ODS dokonce lídrem tehdejšího Jihomoravského kraje. A to už byla výzva.
Takže jste byla vždy rozhodnutá hájit modré barvy ODS?
Jsem členkou od roku 1992, nikdy předtím jsem v žádné jiné straně nebyla a taky už nikdy ani nebudu.
Co pro vás bylo dosud v politice největším potěšením a zklamáním?
V osobní rovině mě těší to, že jsem za ty roky v politice nezcyničtěla a dění tady se mi nestalo všedním. Pořád je to pro mne vášeň. Zklamání jsou v rovině osobní především personální. Někteří lidé se zlomí a v důsledku toho se začnou chovat podivně. Pod tlakem odhodí svou masku v naději, že si uchovají nebo získají nějakou funkci, a jejich pravý charakter se teprve ukáže. Pokud jde o věcnou rovinu, pak je pro mě určitě zklamáním to, že nejsme schopni se dohodnout na změně volebního systému v České republice – to vnímám jako největší problém. Pro lidi zvenku to není příliš přitažlivé téma. Ale je to důvod, proč od roku 1996 nemáme silnou vládu, která by měla většinu ve Sněmovně, a pořád se točíme v bludném kruhu malých nestabilních vlád s přeběhlíky. I v rámci ODS jsem neúnavně na každém kongresu vnucovala svým kolegům, že musíme být schopni přepsat ústavu a výrazně do ní zasáhnout, postavit se čelem k přímé volbě prezidenta apod., a tohle se nestalo.
Existuje v politice „přátelství“? Třeba i napříč spektrem stran?
Já mám vždycky strach z velkých slov. Přátelství je pro mne slovo, které umím říct o někom, s kým se znám dvacet let a kdo vedle mě stál, ať mi bylo dobře, nebo bídně. Takovou dlouhodobou zkušenost tady s nikým nemám. Přesto si troufnu říct, že zde vznikají velmi přátelské kolegiální vztahy, a to třeba i napříč spektrem. Já doufám, že mu to neublíží, ale Karel Šplíchal, člen sociální demokracie, je úžasně pozorný, a to nejen ke mně, ale obecně k dámám v poslanecké sněmovně, za to ho vždycky všude pochválím a nemyslím si, že jako členka ODS nesmím. S určitými lidmi nás pojí společné pohledy na život, ale samozřejmě nás rozlišuje pohled na to, kudy se má ubírat naše země… Proto jsme také v jiných stranách, ale lidsky spolu umíme vyjít.
Zůstala byste u své předchozí profese, kdybyste nevstoupila do vysoké politiky?
Určitě. Nevím, jestli bych třeba nezkrachovala, jestli by byl zájem o knihy stejný jako v letech, kdy jsem knihkupectví vedla. To je všechno otázka podnikatelského talentu. Bavila mne oblast podnikání a líbila se mi svoboda rozhodovat sama za sebe.
Co se vám vybaví, když se řekne „žena-politička“?
V prvé řadě se mi vybaví cesta ženy k politice a to vidím jako velmi složitý proces. Já jsem z Vysočiny, není problém být radní nebo političkou ve městě, ve kterém žijete, a byť jste tam v práci od rána do večera, tak přece jen večer přijdete domů, vidíte manžela, děti, dohlédnete na domácnost. Ale když odejdete do Prahy do vrcholné politiky, tak Parlament pracuje v šestitýdenním cyklu, pět týdnů z toho je Sněmovna, plénum, schůze, komise. A jeden, tzv. „poslanecký“ týden jste doma, kdy objíždíte svůj volební obvod. Nicméně těch pět týdnů je mimopražská poslankyně mimo domov, víkendovou manželkou a víkendovou mámou. To se mi vybaví, když se řekne žena-politička. Složité rozhodování mezi touhou účastnit se politického dění, jednání na nejvyšší úrovni a vědomím, co za to musí obětovat. Že riskuje partnerský vztah a také možnost, že jako rodič selže.
Vy jste proti kvótám… Jak vnímáte obecně postavení žen a mužů v politice? Není rozruch kolem této otázky trochu řekněme nadnesený nebo uměle vytvořený?
Tuto otázku společnost vnímá a souvisí to s tím, že žen je v politice opravdu málo. Nejde o feministky, ale také o muže, kteří nedostatek žen v české politice pociťují v souvislosti s atmosférou ve sněmovně. Takže jako úplně umělé bych to neviděla. Nicméně možnost řešení pomocí kvót povinného dosazení žen do politiky mi přijde naprosto nesmyslná, jako v každém jiném povolání. Musí se rozhodovat na základě schopností, předpokladů, talentu a buďto na to ten člověk má, nebo nemá. Jestli je to žena, nebo muž, nemůže hrát žádnou roli… Nehledě na to, že pak přece nemůžete mít žádnou autoritu. Tímto způsobem výběru vás mohou postavit do kouta a říct: „Nepočítá se s tebou v žádné diskuzi, byla jsi tady dosazena jen z povinnosti, pro nás nejsi partner.“
Povinně mají kvóty například v sociální demokracii…
Ano. ČSSD musí mít jednu ženu místopředsedkyní strany. Při nedávné volbě tak jediná žena, kterou zvolili, byla právě ta místopředsedkyně. Jiří Paroubek přišel s paní Borůvkovou, kterou nikdo neznal, odsunul stranou všechny vyprofilované političky, čímž samozřejmě uvnitř strany nastolil nenormální poměry a nám venku sdělil, že se hledá nikoliv partnerka, tedy místopředsedkyně, která bude spolu s těmi muži spoluurčovat ideje strany a podílet se na jejich realizaci, ale že se hledá maskot – tvář na billboard. A to je absurdní.
Máte vzor k žensko-mužské otázce v politice někde v zahraničí? Je ta situace někde „ideální“ – jestli to tak vůbec lze říci…? Co říkáte na poměry ve Švédsku?
Je fakt, že Švédové mají kvóty. Skandinávie šla tím směrem, který já odmítám. Mluvila jsem například s předsedkyní parlamentu z Nového Zélandu, která byla asi před rokem na návštěvě v Poslanecké sněmovně, a ona říkala, že u nich se to také řešilo, ale nakonec zvolili přirozenou cestu. Tamní politické strany si uvědomily, že je v jejich zájmu usilovat o silné ženské osobnosti, které by je chtěly reprezentovat – že tím mohou jedině získat. A vnitřní „samokultivací“ docílily toho, že v té době, kdy tady byla, měl Nový Zéland předsedkyni sněmovny, předsedkyni vlády a zhruba 30 % žen ve vrcholné politice. Ona říkala, že jim to trvalo asi 30 let… Kdykoliv tohle někde řeknu, tak lidé opáčí – ale my už máme 20 let za sebou a nikde žádný výsledek… Já přesto zůstávám optimistkou a myslím si, že tohle je cesta.
Dal vám někdy někdo z kolegů politiků „pocítit“, že jste žena, nebo tohle chování vůbec neznáte?
Oni vám to na rovinu neřeknou, protože by se diskvalifikovali. Ale v určitých náznacích zjistíte, že když se rozhoduje nějaké důležité téma, tak si to jakoby vyřeší oni mezi sebou, „mozky“ to už domluvily a vás postaví před hotovou věc. To člověk chtě nechtě vypozoruje. Ale já se tím nenechávám odradit, to nikam nevede. Kde můžu, tak se do debat zapojuju a nenechám se odbýt.
Co si myslíte o pojmu „skleněný strop“, tedy pomyslném limitu, za (či lépe řečeno nad) který již ženy v některých institucích či firmách nejsou ve své profesi vpuštěny?
Nevím, jak v jiných oblastech, ale v politice určitě existuje. Představte si pyramidu. Dole na základně je v komunální politice spousta starostek, místostarostek, radních, zastupitelek, které fungují, pracují, perfektně zvládají úkoly. Pak jsou kraje, kam už se to trochu přefiltruje – to je zhruba druhá třetina pyramidy, a pak zbývá špička. A na tu se vejde velmi omezený počet lidí a tam už jde o velmi ostrou bitvu. Myslím, že ženy už ze své podstaty nejsou ochotné něco takového podstupovat.
Přála jste si být někdy mužem?
Jsem spokojená jako žena. Úplně. Jedině v případě, kdy mám celodenní povinnosti, musím být od rána tady bez možnosti se převléknout. To závidím mužům. Když je vedro, oni si mohou dát pětiminutovou sprchu včetně hlavy, což je pro nás nemyslitelné.
Kdo je pro vás The Best WOMAN?
V soukromí maminka a manželova babička. Obě byly velmi silné osobnosti s nelehkým osudem, který zvládly s šarmem a optimismem. Klobouk tisíckrát dolů. Ty by splnily tuto charakteristiku na 100 %. Mimo rodinu – ze světa politiky určitě Margaret Thatcherová, ze světa umění Ema Destinová a Božena Němcová.
A The Best MAN?
Manžel a syn. Nikdy mě nenechali ve štychu. Obdivuji politickou schopnost i rozsah vzdělání a rozhledu Václava Klause. Mimo politiku mám velmi ráda Cyrila Höschla, který je moudrý, laskavý, má rád život, ač se s ním jako psychiatr setkává i v těch nepříjemných podobách.
Jak byste charakterizovala svůj styl oblékání? Liší se hodně to, co byste ráda nosila, od toho, co musíte nosit?
Ne. Mně politika přinesla přesně naplnění možnosti nosit to, v čem se cítím dobře. Nejsem sportovní typ, nevadí mi, že nemůžu nosit trička a kapsáče. Řekla bych, že můj styl je klasická elegance. A už jsem se za ty roky naučila i během dne pomocí několika doplňků nebo výměnou saka přejít z parlamentního k lehce společenskému či více společenskému stylu. Na to mám své triky.
Jako žena ve vysoké politice se musíte patřičným způsobem oblékat – máte svého oblíbeného návrháře či značku?
Nejsem značková. Ale z českých návrhářů mám ráda Beatu Rajskou, nejen proto, že jsme obě ze Žďáru, ale líbí se mi její pojetí elegance. Ona v ženě vidí ženu a chce, aby vypadala pěkně – nevidí v ní objekt, na kterém si vyzkouší, co ještě je možné… Spíš v doplňcích si někdy dopřeji nějakou značku. Pokud jde o šátky, tak firma Hermés, jednou za rok si ho dopřeju, napíšu třeba Ježíškovi.
Mají české ženy a muži dobrý vkus? Jak dopadneme, srovnáte-li nás v oblékání s ženami a muži v zahraničí?
Myslím, že ještě potřebujeme trochu času. U mladší generace už rozdíly nespatřuji vůbec. Kde je velký rozdíl, je generace 50- až 60letých lidí. Třeba ve Francii nebo Itálii lidé nosí hezké boty, pěkný účes, sladěné doplňky. Prostě vědí, že i to, jak člověk vypadá, je hodně důležité. Řekla bych, že oni tu péči o sebe nevzdávají. A není to jen otázka peněz, nemyslím si, že to mají být závody o náročnost. Ale příjemně člověk může vypadat vždycky.
Podléháte trendům?
Trochu je sleduji. Minimálně ze zvědavosti. Ale nemyslím si, že by mne to ovlivnilo zásadním způsobem. V tomto ohledu jsem málo odvážná a už vím, které barvy a střihy mi svědčí a cítím se v nich dobře. Tohle třeba také závidím mužům – jakousi konzervativnost v módě, která s nimi od jara do podzimu, od kolekce ke kolekci nesmýká. Také tvůrci pánské módy dají mnohem více na kvalitní zpracování a materiál než u nás. Muži mají zkrátka uživatelsky přátelštější konfekci.
