V současné době jste jednatelkou a spolumajitelkou jedné z největších realitních kanceláří v Česku, ale vaše původní profese je z „trochu“ jiného oboru?
To tedy máte pravdu… Mám vystudovanou JAMU, obor operní zpěv, a dlouhá léta jsem zpívala na operních scénách v Austrálii.
Jaké události či rozhodnutí vás tam dovedly?
Když jsem skončila se studiem na Janáčkově univerzitě, dostala jsem se do kolotoče konkurzů a soutěží. Své první angažmá jsem dostala v Rakousku, ale byla jsem čerstvě vdaná a musela bych tam jít bez manžela, a to se mi moc nechtělo. To byl jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli pro emigraci. To byl rok 1983.
Vybrali jsme si Austrálii a svůj nový život začali v
Myslím, že si dovedeme představit, jak je život operní zpěvačky náročný, jak jste jej dokázala kombinovat s rodinou? Ještě ke všemu bez pomoci babiček…
Bylo to opravdu těžké, ale výhodou bylo stálé angažmá, což vás nenutí cestovat za rolemi po celém světě. Pochopitelně jsem využívala hlídání, ale stále jsem se snažila zvládat domácnost. Manžel se začínal realizovat na realitním trhu, ale také mi hodně pomáhal a podporoval mě.
Proč jste se stěhovali?
Důvod byl jednoduchý. Skoro každá rodina v Austrálii bydlí ve svém domě, je to hluboce zažitý vztah k nemovitostem, kterému jsme také podlehli. Jenže v té době zrovna došlo z různých důvodů k velkému nárůstu cen nemovitostí, a tak se stalo, že ceny v
Tady jste se začala realitám věnovat i vy?
Profesionálně jsem se tomu v Austrálii nevěnovala, ale vždy jsem se o tuto oblast zajímala. Velmi mě bavil interiérový design, a dokonce jsem kvůli tomu
absolvovala asi půlroční kurz. Velice mě k tomu inspirovaly návštěvy tzv. Display Villages. To jsou na jednom místě postavené ukázkové domy různých stavebních společností, které jsou architekty kompletně zařízené – nábytkem, spotřebiči, bytovým textilem, mají upravenou zahradu… Tyto domy prodejci předvádí in natura klientům a oni si na místě mohou představit, jak konkrétně jim bude takový dům vyhovovat. Zjistí tak, že například dveře do kuchyně by měly být o metr dál apod. Z tohoto jsem byla nadšená a zařizovat tyto domy by mě velmi bavilo.
Přesto jste asi díky manželovi věděla o místním realitním trhu dost…
To ano. S manželem jsme si o jeho práci hodně povídali. Víte, australský realitní trh je hodně vyspělý a do detailu propracovaný. Není se co divit, vyvíjel se nerušeně více než dvě stě let a hodně převzal ze staletých anglosaských zkušeností. Výborně se tam pracuje, protože se všichni řídí jasnými zákony a je tam velmi vlivná asociace realitních kanceláří – Real Estate Institute of Australia (REIA) , ve které jsou téměř všechny kanceláře sdruženy. Je těžké podnikat bez její podpory. Realitního makléře nemůže dělat každý. Zájemce o tuto práci musí absolvovat školu, udělat zkoušky a teprve potom dostane licenci a může pracovat v tomto oboru. Prostě se těžko může stát, že klient narazí na „makléře“, který je nekompetentní, nerozumí obchodu a také někdy bohužel nejedná s čistými úmysly. Bohužel v Česku může obchodovat s realitami skoro každý. Jakmile se rozhodne, že si pořídí živnostenský list, za pár dnů podniká… Ale tato profese není tak jednoduchá, jak se na první pohled může zdát!
Jak probíhal váš návrat zpět do Česka, tedy vlastně tehdy ještě do Československa?
V 1991 jsme přijeli „na zkoušku“, zkoumali jsme „terén“, zda by se zde dalo rozjet podnikání v realitách. Zjistili jsme, že ano. V Česku trh s nemovitostmi sice existoval, byl tady ale nedostatek kvalifikovaných realitních kanceláří.
Samozřejmě jsme váhali, naše kořeny už byly slušně zarostlé do australské půdy… Také naše dcera Dominika, které bylo v té době 9 let, těžko nesla stěhování a dlouho nám to také vyčítala. Když už se o ní zmiňuji, musím se jako správná máma pochlubit… Po našem návratu se stala s IQ 160 nejmladší členkou Menzy. Tento rok končí magisterská studia na prestižní Cass Business School v Londýně, obor Finance a v září začne pracovat v European Investment Bank v Lucemburku. Ale zpátky k našemu návratu…
V devadesátém třetím, tedy po definitivním návratu, založil manžel naši realitní kancelář pod názvem Professionals a já jsem v ní začala také pracovat. Vzhledem k jazykové vybavenosti jsme se začali orientovat na zahraniční klientelu. V té době sem přicházelo mnoho firem, které hledaly nejen komerční budovy, ale také byty pro své zaměstnance. Jedním z našich prvních větších obchodů bylo ubytovat zaměstnance rádia Svobodná Evropa. Byli jsme jedna z kanceláří, které tuto akci zabezpečovaly.
V té době tady byly hodně „zajímavé“ poměry, my jsme však nastavili svá firemní pravidla a těch se do dnešních dnů držíme. Vždy se nám to vyplatilo a stále vyplácí. Našimi stálými klienty jsou velké firmy, které v nás mají důvěru. Spousta našich klientů jsou lidé nebo firmy, se kterými jsme již v minulosti obchodovali, nebo jsme jim byli doporučeni.
Na jaké nemovitosti se specializuje vaše kancelář?
Specializujeme se na Prahu a její okolí, ale nabízíme také nemovitosti i ve městech, jako je Liberec, Plzeň, Brno, Ostrava atd. V případě mimopražských nemovitostí nebo projektů se jedná většinou o komerční nemovitosti. Kancelář je rozdělena na několik oddělení, která se specializují na různé obory činnosti. Každá činnost vyžaduje něco jiného, má jinou klientelu, která potřebuje individuální přístup, jiné znalosti…. Něco jiného potřebují komerční objekty, něco jiného rezidenční bydlení. V obou případech se jedná nejen o prodej a pronájmy, ale také o prodej nových developerských projektů, které zase mají svá specifika. S některými developery pracujeme již od počátku projektu. Radíme, jak objekt „nastavit“.
Jedním z našich posledních projektů je projekt Arboreum na Praze 5 a projekt Viva Rezidence v Čakovicích. Arboreum je již rozprodáno, zbyl pouze jediný řadový dům. Byl to velice vydařený projekt v krásném prostředí. Projekt Viva Rezidence je také velmi zajímavý. Co se týče standardů a provedení, kvalita je opravdu na vysoké úrovni. Je to kvalitní projekt v zajímavém a klidném prostředí s výbornou dostupností.
Co si myslíte o současné ekonomické krizi? Projevuje se i v obchodování s nemovitostmi?
Vidím určitou opatrnost a vyčkávání jak ze strany developerů, tak ze strany druhé – zájemců. Ti první nechtějí prodávat za nižší ceny, ti druzí zase čekají, že nemovitost, o kterou mají zájem, bude možno koupit ještě výhodněji. Zájem je stále o menší byty v levnějších lokalitách. Je ale důležité si uvědomit, že zájem je stále, rozdíl je ale také v tom, že kupující si mnohem opatrněji a pečlivěji vybírají z daleko širší nabídky. Nejvíce postižené jsou samozřejmě projekty, které mají nějaké chyby. Ale například na Viva Rezidence na den otevřených dveří se přišlo podívat přes 300 lidí. Zájem o koupi je, ale lidé jsou ve svém rozhodování pomalejší a náročnější na to, co za své peníze očekávají. Také mají strach z budoucnosti, hlavně aby neztratili práci a nemohli potom splácet hypotéku.
Co říkáte na regulované nájemné?
To je dlouhodobě nevyřešený problém! Vzniká nekonečný prostor pro korupci, pro podvodníky, pokřivuje trh. Volný trh ceny nájmů upraví sám, tak jako v Austrálii. Dlouhodobě je deregulace nejvýhodnější pro všechny a nejspravedlivější. A ti, kteří z nějakých důvodů na to prostě nemají, mají být podpořeni nějakou formou státem. V Austrálii to byla Housing commission, státní agentura, která zabezpečovala důstojné bydlení pro tuto skupinu obyvatelstva. Možná, že by to mohl být můj tip na „poznávací zájezd“ pro naše legislativce, kteří 20 let řeší vlastně jednoduchý problém. Proč řešit něco, co je jinde dávno vyřešené?
Co vás na našem současném realitním trhu nejvíce trápí?
Jak jsem již řekla, neexistují tady jasná pravidla pro obchodování, a to pro všechny. Je třeba školit nejenom realitní makléře, ale také veřejnost. Hodně lidí si totiž myslí, že vše je jasné, ale ono tomu tak často není. V tom je před námi hodně práce a nebude to jistě jednoduché ani lehké. Nicméně hodně práce již bylo uděláno a poměry se hodně „zkulturnily“. Stále je tu ale mnoho nečestného jednání, a to z každé strany. Často slyším, že tam venku je to všechno jednodušší, protože lidi mají větší smysl pro morálku a etiku, jsou slušnější. Po 10 letech tam venku a 16 letech tady si to nemyslím. Rozdíl není v lidech, rozdíl je v tom, že tam venku jsou jasné pravidla hry u nás tak docela ne. A tak je tady prostor pro různou „lidovou tvořivost“. Nedávno se stal můj manžel Tomáš Duda členem asociační rady Asociace RK v České republice a snaží se spolu s kolegy vytvořit seriózní pravidla, doporučit zákony k projednání ve sněmovně. Doufejme, že se jim bude dařit. A že časem budeme na tom taky tak jako jinde ve vyspělém světě.
Připravila Blanka Dvořáková
